Spojeni hudbou

:│133│:

Do pátku se naštěstí nic extra nedělo. Tedy ano, probíhaly konkurzy, ale ty mě moc nezajímaly. Teď bylo hlavní soustředit se na závěrečný koncert a koncert v lidušce.

V pátek po hodině hudebky si mě ve třídě na chvíli nechal hudebkář. 

„Jess, máš už pro mě tu skladbu? Bylo by dobré, kdybys mi ji hrála každý týden alespoň měsíc," naléhal na mě Denil.

„Ještě ne, ale už nad tím přemýšlím," ujišťovala jsem ho, abych mohla co nejdříve odejít.

Úplně jsem zapomněla, že jsem chtěla všem připomenout, aby v pondělí přinesli peníze na kytky na ples, Takže jim budu muset napsat. Ale nejspíš až po klavíru.

Po angličtině, což byla poslední hodina, jsme se s Jessem rozloučili už před školou, protože musel něco vyřešit doma.

Co mi ale slíbil, bylo to, že se mnou půjde koupit šaty na svatbu. Lépe řečeno, když jsem se o tom před ním zmínila, nedal jinak, než že půjde s námi.

Když jsem vcházela do ulice, kde se nacházel náš dům, někdo mi poklepal na rameno. Hrozně jsem se vyděsila.

„Ahoj."

Než jsem se stačila otočit, klepající osoba stála přede mnou.

„Ahoj Flashi." 

Cítila jsem se mírně nesvá, zvláště po tom, co mi napsal tehdy v noci.

Až k domu jsme šli v tichosti, když vtom najednou to poněkud trapné ticho prolomil.

„Ehm to, no, chtěl jsem se omluvit za tu zprávu tehdy v noci. Byl jsem u kámoše a trochu jsme slavili a tak."

Docela se mi ulevilo, i když mi nepřišlo, že by mi říkal pravdu.

„Jo, v pohodě, já, no, možná jsem zareagovala trochu moc ostře."

Na zlomek vteřiny jsem se mu podívala do očí a bylo mi vše jasné. Myslel to vážně. I kdyby to tehdy psal v podnapilém stavu.

„Am, musím jít, za chvíli mi začíná klavír, tak abych si vzala alespoň noty."

Ukázala jsem palcem na dům, který byl za mnou, a rychle se podívala někam jinam.

„Jo, jasně, já taky musím. Tak ahoj," dodal mírně nervózně a naznačil objetí. 

Bála jsem se, že se mu to zalíbí nějak víc, což bych úplně nepotřebovala.

Ale co. Zlehka jsem mu objetí opětovala a rychle se mu z něj zase vytrhla.

Až u domu jsem mu zamávala a rychle zmizela uvnitř.

Posledních pár týdnů chodím na klavír o něco dřív, abych mohla hrát s Tristy. Většinou tam přicházím tak o deset minut dříve než mám, abych si mohla povídat s Johnym. Ne vždy mi to vyjde, třeba jako minulý týden.

Dnes tam ale blonďatý hudebník nebyl. Bylo to zvláštní, přijít tam a nenajít ho.

Chtěla jsem napsat An, jestli by se nechtěla někdy sejít, ale sotva jsem stihla odemknout telefon a rozrazily se dveře od třídy, kam jsem měla namířeno.

Z nich se vyřítila malá zlatovláska, za kterou jsem směřovala. Hned za ní vyšla i naše učitelka.

„Jé, ahoj, Jess. Klidně běž dál, my budeme hned zpátky." A rozeběhla se za Tristy směrem k záchodům.

Vešla jsem tedy dovnitř a hned si sedla za klaviaturu. Chtěla jsem zkusit, jestli si stále ještě pamatuju „All of me", které jsem hrála loni a soutěži.

„Sakra!" zaklela jsem. Byla jsem na sebe naštvaná, protože jsem minimálně půlku zapomněla.

Ahoj všichni!
Nevím jak vám, ale mě už se prázdniny chýlí ke konci (takové druhé letní) a v pondělí už to začíná.
Snad se vám kapitolka líbila.
Dostalo se ke mně, že by bylo dobré tam nějak dostat Leviho. Nějak se o to pokusím. Ale co vy? Chcete více vídat Leviho, nebo někoho jiného?
Ještě bych ráda poděkovala své korektoce a úžasné spolužačce majkaBeni. Děkuji moc za všechno!!!
Loučí se s vámi, snad ne na dlouho,

Vaše Cath❤️