Spojeni hudbou

:│30│:

Když jsem se probudila, byla už doma mamka. Vrátila se docela dost pozdě.

„Ahoj mami, už jsi doma?"

„Ano, holčičko. Běž si lehnout do postele. Ty tu máš nějakou návštěvu?"

Chvilku jsem nevěděla, co tím myslí. Pak jsem si ale vzpomněla.

„Jo! Vlastně máme návštěvu. Přijel Kyle."

Teprve teď jsem se na ní podívala.

„Mami, co se stalo?" Vypadala, jako kdyby jí přejelo auto, a k tomu ji ještě protáhlo bodláčím.

„Bylo to těžké. Ale už jsem konečně doma. Uvaříš mi, prosím tě, čaj?"

Odešla jsem do kuchyně a začala mámě vařit čaj. Připravila jsem si na něj všechno potřebné. Když jsem se vrátila do obýváku, mamka spala. Musela toho mít za celý den opravdu hodně.

„Mamí, běž si lehnout nahoru." Snažila jsem se jí vzbudit.

Když otevřela oči, tak mi řekla jen: „Nemůžu." A ukázala si na břicho.

Nějak jsem to nepochopila. Když ale mámě spadla ruka z gauče, na kterém ležela, poznala jsem, že není všechno v pořádku. Vyděsilo mě to. Když jsem mámě rozepnula sako, měla na košili malý červený flíček. Rychle jsem jí košili rozepnula a nevěřila jsem svým očím. Měla na břiše nějakou ránu a modřiny, nebo co to bylo.

„Mami! Mámí!?" Třepala jsem s ní, jak to šlo, ale nereagovala.

„Brácha! Brácha, honem!" křičela jsem a běžela za ním nahoru.

„Jess, nech mě být, prosím tě. Nechci s tebou, ani mámou mluvit."

„Jo, to je možný, ale máma tě potřebuje. Honem!"

Sedl si na posteli a zmateně se na mě podíval.

„A co se děje?"

„Máma má na břiše nějakou ránu a několik modřin. Někdo jí podle mě ublížil."

„Proč jsi to neřekla hned?!" Rychle se hnal ze schodů dolu a rovnou do obýváku.

„Jess? Jess! Sakra, kde jsi? Jak dlouho už tu, tak leží? Zavolej záchranku."

Klepaly se mi ruce, a to při hledání telefonu není nejlepší. Sakra. Kde je, když ho nejvíc potřebuju? Když jsem ho konečně našla, rychle jsem zavolala záchranku.

„Záchranná služba, dobrý den, jak vám můžu pomoct?"

„Dobrý den, tady Jessika Stevensová, máma přišla domů z práce a nějak zkolabovala. Na břiše má nějaké modřiny, nebo tak něco, a malou ránu."

„A je při vědomí?"

„Ne. Prosím, pomozte jí."

„Neboj, Jessiko, jsi doma sama?"

„Ne, je tu se mnou bratr, a právě je u mámy."

„Dobře. Řekni mi adresu a já posílám záchranku."

V tu chvíli jsem si vůbec nebyla schopna si vzpomenout, jak se jmenuje naše ulice.

„Teď si nemůžu vzpomenout. Je to ta ulice směrem od středu města kolem 1. veřejné základky svaté Kateřiny. Už vím, Sanderova 14."

„Děkuju. Záchranku už posílám. Teď běž k mamince a udělej přesně to, co ti řeknu."

Záchranář mi popisoval, co mám udělat. Za chvilku už jsem slyšela sanitku, a tak jsem vyšla ven. Akorát parkovali před barákem, když jsem otevřela.