Spojeni hudbou

:│97│:

Ahoj, kde si? Uz na tebe
vsichni cekame. Tak do
nejdřív doraz. Kris

No jo, já už na to zase zapomněla. Je toho na mě prostě moc.

Zvedla jsem se a rychle šla domu. Kris tam byl zatím sám.

„Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Rozhlédla jsem se okolo po silnici, ale nikde nikdo nebyl. „Kde jsou všichni?“

„Tvoje mamka nás pustila na zahradu, tak už to tam probírají.“

Chápavě jsem kývala hlavou, když mě vzal za zápěstí.

„Jess, co se děje?“

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Co by se mělo dít. Nic, všechno je dobrý.“ Snažila jsem se mu to říct co možná nejvěrohodněji, ale nevěřil mi.

„Tak dobře. Prostě, Jesse se zase chová nějak divně. Nevím, co se děje. Víš, jak jsme se v únoru rozešli? Tak teď se začíná chovat podobně. Nevím proč, co sem mu udělala.“ Cítila jsem, jak se mi začínají do očí hrnout slzy.
Kristián si toho všiml a objal mě.
„Děkuju.“ Pošeptala jsem, protože jsem neměla na to, abych mluvila na hlas.

„Není za co.“ Řekl a pustil mě. „Můžeme jít?“zeptal se a ukázal hlavou na zahradu.

„Jo, hned tam budu. Jdi napřed.“
Otočil se a šel. Já si na chvíli sedla na lavičku před barákem. Na tu lavičku, kde na mě každé ráno čeká. Nebo spíš čekal.

„Sešlost je na zahradě, ne tady.“ Promluvil najednou někdo za mnou. Otočila jsem se a tam se o strom opíral Jesse.

„Jesse já…“

„Ne, nech mluvit mě, jo?“

Jen jsem souhlasně kývla a on si ke mně přisedl.

„Jess, já, to.“ Nadechl se a chtěl pokračovat, jenže nevěděl jak.
Najednou mi začal zvonit telefon.

„Promiň, to bude rychlý.“

Volal mi Kris. Bál se o mě. A taky už mě sháněli všichni ostatní.

„Jesse, ať mi chceš říct cokoli, řekni mi to rychle, protože tamhle na zahradě je skoro celé naše třída, která chce probrat věci ohledně plesu." vstala jsem a ukázala na můj dům.

Také vstal, ale díval se do země. "Chtěl jsem se omluvit. Nevím, co to do mě vjelo. Mrzí mě to. Mohla bys mi to odpustit?"

Zvedl hlavu a mně se naskytl pohled do těch jeho očí. Do smutných očí. Pomalu mi ruka spadla dolů. Nečekala jsem to.

Najednou do mě ale vjela zlost.

„Tak ty nevíš? A já to mám asi vědět, co? Slíbil si mi, že mi napíšeš a nenapsal si.  Víš jak jsem se o tebe bála? A dneska ve škole ses mi úplně vyhýba, dělal, že neexistuju. Na tohle mi promiň nestačí. Řekni mi, co se s tebou děje. Vždyť už si byl zase v pohodě.“

Sklopil oči a jen jemně zašeptal „Promiň, nemůžu.“ Zvedl hlavu a chytl mě za zápěstí. „Ale kdybych mohl, tak věř, že ti to povím.“

Vytrhla jsem se mu a šla za ostatními na zahradu. Bylo mi jedno, jestli přijde, nebo ne.

Bohužel, na zahradě byl i Laura. Když viděla, že se mnou Jesse nepřišel, ještě dřív, než jsem došla na zahradu, ke mně přišla a ptala se na něj. Měla jsem chuť jí uškrtit.

„Ahoj lidi, omlouvám se, že jdu pozdě. Už jste začali?“

„Jo, bavili jsme se o kytkách, a potom jsme zůstali jen zírat na vaši zahradu. Máte to tu krásný.“ Mony dělala, jako by tu nikdy nebyla.

„Díky, to je zásluha hlavně mamky. A co jste vybrali za kytku?“

Dívala jsem se na Mony, ale ta mi nic neřekla.

„Tak nějak jsme doufali, že nám poradíš. Ty jsi byla v lednu na plese, co tam měli za kytky?“

Chvíli jsem přemýšlela, o jakém plese Kris mluví. Potom mi došlo, že o imatrikulaci Harryho a Elis. Druhý problém nastal v tom, že jsme si nemohla vzpomenout na to, co dostali.

„Nevím, nemůžu si to vybavit. Ale asi růži.“

Zbytek téhle hodně dlouhé konverzace a hádek byl pro mě jako v mlze. Nic jsem nevnímala. V myšlenkách jsem byla s Jessem. Co se mu zase stalo.

Najednou mi Kris sáhl na rameno.

„Co?“ byla jsem úplně zmatená.

„Jess, hlasujeme o růži a barvě hodně navrhují modrou a rudou. Pro jakou jsi ty?“

Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala a i myšlenkami se vrátila sem na zahradu.

„Modrou bych nebrala, když máme být modro růžoví. Co třeba bílá? To je takové neutrální.“

„Tc. Tak ty nás tady celou dobu neposloucháš a potom řekneš jednu větu a tím kompletně podkopeš všechno, co jsem vymyslela? Jessiko, si příšerná!“ řvala na mě Laura.

Už jsem to nevydržela a začala jsem na ní taky řvát.

„Lauro, už di do prdele. Ne**r se pořád mezi mě a Jesseho, neshazuj mě před třídou. Si příšerný snob, zajímáš se jen o sebe. Nech mě už žít a nestarej se o mě.“ Jakmile jsem tuto svou poněkud hodně hlasitou řeč, spíš křik, dokončila, utekla jsem do baráku. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

Zaběhla jsem k sobě do pokoje, padla do postele a začala brečet.

Najednou ale někdo zaťukal.

A kdo to byl? tak to můžete hádat. Třeba se trefíte. Adeptů je tu docela hodně.
Snažím se, aby každá kapitola byla něčí ojedinělá, ale občas mi to prostě nejde. Dnes jsem měla chuť přestat psát. Taková menší depka. Ale už je  to snad v pohodě. Napište mi, jestli chcete,  abych pokračovala.
Díky za každý komentář i přečtení i všechno!
Vaše Cath❤