Spojeni hudbou

:│134│:

„Jess, to bylo dost špatné. Jak je možné, že už jsi to úplně celé zapomněla? Ani špetku toho, co jsem tě naučila," ozvala se má učitelka mezi dveřmi. Byla hodně, ale opravdu hodně, naštvaná.

Otočila jsem se na ni a cítila se provinile.

„Moc se omlouvám, úplně jsem na tuto skladbu zapomněla. Teď, jak jsem s Jessem, skoro žádné covery nehrajeme. Jen naše písničky."

„To ale ještě neznamená, že musíš úplně všechno vypustit. Taky doufám, že to nebudeš hrát na koncertě. Protože jestli ano, bude to chtít moc práce a taky hodně času a ten my moc nemáme. A pokud bys ji chtěla hrát, trénuj ji doma. Teď máme jinou práci. Za chvilku se vrátí Tristy, tak budeme pokračovat.

To je přesně to, co jsem potřebovala. Dostat sprda.

Po půl hodině hraní s Tristy odešla a mně začala hodina. Necítila jsem se vůbec dobře. Pohledy učitelky byly taky protivné a zlé, až jsem se bála.

„Dobře, tak jdeme na to. Našla jsem ti pár písniček, tak si některou vyber a začneme. Zbytek se budeš doučovat sama doma. Už není moc času."

Proč zrovna dnes je tak nepříjemná? Chtělo se mi utéct ze třídy a někde se rozbrečet.

Po pár minutách jsem si vybrala jednu skladbu, co se mi moc líbila, ale přišla mi dost jednoduchá.

„Jestli si tohle myslíš, tak ti najdu těžší věci, ale dopadne to jako „All of me". Takže jak ses rozhodla?" vyštěkla na mě opravdu hodně nepříjemně.

„Tak dobře. Tak tedy to „The Sound of silence". Zdá se mi to jednoduché, ale určitě tomu tak nebude."

Zbytek hodiny se nesl ve stejném duchu jako vždy. Jen v daleko větším napětí.

Při loučení mi nezapomněla připomenout, abych cvičila.

Byla jsem moc ráda, že hodina skončila. Měla jsem chuť už nikdy nepřijít.

Kdybych alespoň měla jistotu, že na mě někdo čeká. Ale věděla jsem, že tam nikdo nebude. Chtěla jsem Jesseho. Když ne fyzicky, tak alespoň slyšet jeho hlas z telefonu.

Když jsem vyšla ze třídy, opravdu tam na mě nikdo nečekal.

Jen jsem si povzdechla a vydala se na cestu domů.

Chtěla jsem zapomenout na to, co mi řekla, tak jsem si v hlavě začala dávat dohromady svůj imaginární život.

Zrovna když jsem si vybírala místo k bydlení, zazvonil mi telefon. Ani jsem se nepodívala, kdo mi volá, a rovnou jsem to zvedla.

„Prosím?" řekla jsem poněkud otráveně.

„Jess, co se stalo?" ozval se hlas z telefonu. Byl mi tak povědomý a známý. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že to nemůže být nikdo jiný, než moje láska. 

„To nic, jen jsem měla špatný den na klavíru. Co ty? Vyřešil si to doma?" Nechtěla jsem se bavit o svých problémech. Naopak jsem na ně toužila zapomenout.

„Jo, doma už je to dobrý. Nechtěla bys k nám přijít? Máma si stěžuje, že nejsem skoro vůbec doma." Tak moc mě to lákalo, ale věděla jsem, že už je docela pozdě. Zítra hned ráno máme jet zařizovat ty šaty. 

„Dojdu domů a zeptám se, ale chtěla bych."

„Dobře, tak se mi potom ozvi, jak ses rozhodla. Miluju tě." Snažil se mi zvednout náladu, protože věděl, že jsem skleslá, ale na nic se nezeptal, za což jsem byla moc ráda.

Když jsem došla domů, mamka se zrovna dívala na televizi. Nebo alespoň televize byla zaplá. 

„Mami, mohla bych k Jessemu? A třeba u něj i přespat?" ptala jsem se mezi dveřmi. Když nepřišla žádná odpověď, rozhodla jsem se jít prozkoumat, proč mě máma nevnímá. 

Jakmile jsem popošla o pár kroků, důvod jsem se dozvěděla. Spala. Lehce jsem do ní šťouchla, aby se probudila. 

Když otevřela oči, usmála se na mě. „Jé, ty už jsi doma?"

„Ano, ale nemohla bych k Jessemu a třeba u něj i přespat?" zeptala jsem se opatrně, protože jsem si nikdy nebyla jistá, co mi řekne.

„Ale jo, běž. Ale nezapomeň, že zítra jedeme na ty šaty," připomněla mi docela rázně.

„Neboj, budu tady. V kolik jedeme?" Byla jsem tam nadšená, že jsem si její odpověď neposlechla a běžela se sbalit.

V rychlosti jsem napsala Jessemu SMS, že přijdu za chvilku, že balím.

Hned po odeslání jsem telefon strčila do tašky a šla zpět dolů.

„Tak kolem desáté pojedeme. Ale musím se domluvit se Sophi, jestli to stihne. Pak ti dám ještě vědět. Ano?" mluvila na mě máma, když sem se obouvala.

„Dobře, tak ahoj," rozloučila jsem se zvesela a pomalu se rozeběhla do domu mého miláčka.

Ahoj všichni!
Moc se omlouvám, že je kapitola až dnes, ale vůbec nezvládám. Začala mi škola a s tím odešly i nápady a také veškerá inspirace. Budu se snažit  vydávat každý týden, ale neslibuji to. Jako omluvu za pozdní vydání je tato o trochu delší, než jindy (asi o 230 slov).
Budu ráda, když i necháte v komentářích něco, co byste chtěli do budoucna, aby se stalo. Třeba se to časem opravdu objeví.
Moc děkuji za vše.
Vaše Cath❤️