Spojeni hudbou

:│136│:

„Lásko? Máš chuť na salát, nebo mám zeleninu jen nakrájet?" ptal se ještě otočený zády ke mně.

Opřela jsem se o futra a snažila jsem se klidně říct, že je to na něm. Jenže se z toho vyklubal mírný chtíč.

Otočil se směrem ke mně, vykulil oči, spadla mu brada a paprika, kterou držel v ruce, se mu skutálela na zem.

Podívala jsem se na sebe a nechápala jeho výraz.

„Co je? Jsem někde špinavá?" začala jsem se dívat, jestli jsem se neotřela někde o zeď, ale nikde nic.

Když se vzpamatoval, zvedl papriku, kterou položil do dřezu a vydal se ke mně.

Dal mi ruce kolem pasu, přitáhl si mě do obětí a do ucha mi pošeptal: „Jsi nádherná!" a potom sjel na krk, kam mě z lehka políbil a nakonec mě na to samé místo něžně kousl.

Aniž bych to čekala. Trochu se mi z toho podlomila kolena a tím se nahnula na stranu. Bylo to ale docela příjemné.

Jednou rukou mi sjel až na zadek a zlehka mi ho zmáčkl. Hrozně jsem si přádla, aby pokračoval, ale najednou mi zakručelo v břiše. Nic jsem totiž nejedla.

Odtáhl se ode mě, podíval se mi na břicho a potom do očí.

„Ty máš hlad?" chvilku bylo ticho a potom se na mě zamračil. „Ty jsi zase neobědvala!" řekl docela naštvaně.

Usmála jsem se a mírně pokrčila rameny. „No, tak trochu."

Ustaraně se na mě podíval a já jen uhnula pohledem. Pomalu jsem šla k oknu v kuchyni kolem stolu, opřela jsem se rukama o topení a zadívala se někam ven.

„Víš, já neměla chuť. A po pravdě ani čas a myšlenky na jakékoli jídlo," řekla jsem tiše, ale zároveň tak, aby mě slyšel.

„To jsou jen výmluvy," vyhrkl rychle, ale potom jako by mu to došlo. „A co se vlastně stalo?"

On nebyl ten typ kluka, co se staral jen o sebe. Nejdříve jo, ale od té doby, co je se mnou se hrozně změnil.

Při vzpomínce na ten den, kdy jsme se hádali, kdy mi napsal opilý Flash. Tedy nevím, jestli mi dnes říkal pravdu. Aby toho nebylo málo, vybavil se mi dnešní rozhovor právě s ním.

„Dnes jsem potkala Flashe. Je to náš soused, který bydlí v naší ulici asi od Listopadu. Poprvé jsem ho viděla, když k nám přišel, že se mu zabouchly dveře a u nich nikdo nebyl. Byl to ten večer, co jsi měl přijít, ale nakonec jsi napsal, že ti je špatně nebo tak něco. Ale to jsme spolu nechodili." Na chvilku jsem se odmlčela a jen dýchala. Jesse mezitím přišel ke mně, tedy spíš za mě, rukama se také opřel o topení a hlavu si položil na mé rameno.

„Jess, lásko, nemusíš pokračovat, jestli nechceš, já to chápu."

„Ne nechápeš," zašeptala jsem.

Pravou rukou se pustil a celkově se otočil, takže se opíral zády o okno.

„Cože?" Nechápal.

Podívala jsem se na něj, ale dlouho jsem to nevydržela. Uhnula jsem pohledem kamsi do přírody.

„On mi psal, že mě má rád a takové ty věci. Bylo to ten den, jak jsme se hrozně pohádali. Teda vlastně po tom. Ale ať to bylo tak nebo tak, napsala jsem mu, že mám ráda jen tebe. A že budu už napořád."

Po posledním slovu jsem se podívala

Na mého prince, kterému se na obličeji začal tvořit úsměv. Vrátil se zpět za mě a pořádně mě objal. Cítila jsem, co to pro něj znamená, i to, co pro něj znamenám já.

Vzal mě za ruku, ale udělal s ní něco jiného, než původně zamýšlel. Měla jsem je úplně ledové.

„Tobě je zima, princezno?" zašeptal mi do ucha. Jen jsem souhlasně kývla.

Toto mé gesto stačilo k tomu, aby mě vzal do náručí a odnesl k době do pokoje.

Ahoj všichni!
Zdravím vás opět po týdnu a přináším novou kapitolku. Je tentokráte, po pravdě nevím, jak ji popsat.  Co na ni říkáte vy? Jsem docela zvědavá, co na ni řeknete, protože bych na to ráda navázala v další kapitolce.
Moc děkuji za všechno a všem.
Velké díky patří KatkaRov za pomoc při opisování a majkaBeni za úžasnou korekturu. Moc děkuju, holky.
Jestli máte něco na srdci, dejte vědět, ráda si to přečtu.
Ještě jednou děkuji moc a přeji hezký večer.

Vaše Cath❤️