Spojeni hudbou

:│167│:

Po perfektní večeři jsme všichni zamířili k nám domů, abych si mohla v klidu sbalit věci. Mamka i táta přemluvili Mell, aby šla s námi, protože ji nechtěli nechat jít samotnou. Bylo sice dlouho světlo, ale i tak.

„Jen si vezmu pár věcí a hned budu," oznámila jsem dole a pomalu šla důchodů.

Za sebou jsem slyšela, jak se mamka ptá, jestli si Mell nedá ještě kávu, nebo něco. Její odpověď jsem už neslyšela, jelikož seděli v obýváku.

Když jsem přišla do pokoje, nevěděla jsem, co všechno si mám s sebou vzít. Stála jsem uprostřed pokoje a ruce jsem měla na hlavě, jako dvě tykadla.

„Vezmi si jen učení," řekl najednou někdo za mnou lehce pobaveně.

Ruce jsem dala dolů a otočila se. Za mnou stál pobavený Jesse.

„Díky za radu, ale to nestačí. Musím si vzít nějaké oblečení, a taky pyžamo. Přeci si nemůžu půjčit tvoje. To by bylo tvé mámě trochu divné."

Chvíli stál mezi dveřmi a pak se vydal za mnou.

„Ale nebylo. Už jsem jí vysvětloval, proč mám namazané dvě najednou. To fakt řešit nemusíš. Navíc se s tím budeš muset tahat celý den."

V tom měl pravdu. Čím více si toho vezmu, tím těžší budu mít tašku. Ale mohla bych si to nechat u něj a po škole si pro to dojít.

Když jsem si vzala snad vše potřebné, šli jsme dolů za ostatními.

Mell měla před sebou hrneček, ale asi už prázdný, jelikož se jí mamka ptala, jestli si ještě něco nedá. Mile ji odmítla a my jsme mohli vyrazit na cestu.

„Nechcete si ještě zajít na dortík? Jednou jsem tu viděla nějakou kavárničku. Víte, o čem mluvím?" zeptala se Mell.

„Ano, mami. Známe ji až moc dobře." Podíval se na mě a usmál se. Jeho úsměv jsem opětovala a opřela se o jeho ruku.

„To je pravda," přitakala jsem.

Okamžitě se mi vybavila vzpomínka, jak jsem šla domů ze školy, a Jesse na mě čekal na cestě, jak jsem mu vynadala, potom začalo pršet a zahnalo nás to do Loly. Myslím, že i Jesse si vzpomněl.

„Takže si něco dáme?" vyzvídala.

Podívala jsem se na telefon, abych zjistila, kolik je hodin.

„Hele, ale oni už mají zavřeno, je půl desáté," vylezlo ze mě docela překvapeně.

„Aha, to mi ani nedošlo, že už je tak pozdě. No, tak to nevadí. Tak tedy doma půjdete do hajan." Zasmála se nahlas.

Jesse se na mě podíval a mrkl. Moc jsem nechápala, proč.

Když jsme došli k nim domů, bylo už opravdu docela pozdě. Byla jsem docela unavená.

Jen jsem se osprchovala, vzala si své pyžamo, které jsem si nakonec vzala a šla za Jessem do pokoje.

„Je mi jedno, když budete spolu spát v pokoji. Je mi jedno i to, že třeba v jedné posteli. Ale prosím, žádné divočárny, na to máte ještě dost času."

Mellin přístup mě docela překvapil. Takovou vstřícnost bych od ní nečekala. Moji rodiče nesnesli, ani když jsem s Jessem byla přes den v pokoji sama, natož přes noc.

„Neboj, mami, máme snad rozum, ne?" řekl s náznakem ironie v hlasu Jesse.

Jen se na něj podívala, chtěla něco říct, ale jen nad tím mávla rukou a odešla.

Ještě chvíli jsem jen tupě zírala na dveře, které z druhé stany zavřela Mell. V tu chvilku jsem si nebyla ničím jistá. Co bylo, co je a už vůbec jsem netušila, co se stane v následujících dnech a minuty jsem si ani netroufala odhadovat.

Ahojky všichni moji oddaní.  Chtěla bych se hrozně moc omluvit, že delší dobu nevyšla žádná kapitola. Prostě škola, čas a inspirace. Tyto tři věci v kombinaci opravdu nejdou. Budu se snažit vydávat, opravdu co to půjde, ale někdy to prostě nejde.
Opravdu se omlouvám.
Mějte se hezky, užijte si prázdniny, kdo je máte a snad v pátek u další kapitolky.
Děkuji moc, že při mně stále stojíte a čtete tento příběh.

Vaše Cath ❤