Spojeni hudbou

:│120│:

Když jsem se vrátila dolu, Jesse byl už připravený, ale ne sám.

„Nevadí, když vezmeme Lilly a Jeremiho, že ne?"

Mile jsem se usmála.

„Ale budeš je mít na starosti." mrkla jsem na něho.

„Tak jo, my jdeme. Ahoj." rozloučila jsem se.

„Jesse?" zavolala si ho Lucy. Jesse jen strčil hlavu mezi dveře. „Dej mi na ně pozor."

Jesse souhlasně kývl.

„Jako by byly moje vlastní."

„Tak jo. Díky."

„Na to si radši počkej." zabrblala si mamka, ale já ji moc dobře slyšela.

„Tak honem, pojď ať nepřijdu pozdě, což už stejně jdu." tahala jsem ho ze dveří.

Jesseho s kočárem, abych byla přesnější.

Cesta by utíkala rychle, kdyby se ti dva nerozhodli mi likvidovat život. Chvíli křičela Lilly, chvíli Jeremi a nebo oba. Nejčastěji to bylo kvůli hračkám, nebo, že chtěli jít po svých a ne se vést.

To nás zdrželo na tolik, že jsem na klavír přišla o 20 minut později. Jenže na svůj. Předtím mívám zkoušky ještě s Tristy. Ale ta už tam určitě nebude.

Když jsme se s kočárem i Lilly a Jeremim dostali do prvního patra a ještě před správnou učebnu, seděla tam Tristy. A s ní Johny.

Jakmile mě uviděl, vstal. Vypadal docela rozzlobeně.

„Fakt díky, že jste se konečně uráčili přijít. My už měli být doma. Tristy na tebe čeká, že si zahrajete." dokončil svůj poněkud ohnivý monolog.

„Promiň, přijela celá rodina, řešíme svatbu mé sestry." řekla jsem klidně.

Mezi tím se Jesse snažil zabavit dvojčata.

„To vidím. A chůvu s dětmi jsi s sebou vzala schválně?"

Nevím, co se s ním mohlo stát, že je dnes tak moc příjemný.

„Hej, to ale není hezký. To je moje neteř a synovec. Děti mého bratra. A Jesse je vzal, aby nebyly pořád zavřené doma."

Nad tím jen zvedl ramena a tím to skončilo.

„Zlato, měla bys jít, aby mohl tady Johny a Tristy jít." Jesse měl pravdu.

Souhlasně jsem kývla a předjížděla pohledem z Jesseho na Johnyho a zpět. Nakonec jsem přejela na dvojčata. A ukázala na ně ukazováček. Když to viděly, uklidnily se a já se na ně usmála.

Jessemu jsem dala pusu a šla do třídy.

Tam už na mě netrpělivě čekala Tristy s učitelkou.

„Jessiko jdeš pozdě a to ne o málo. Nemluvě o tom, že tu na tebe čeká Tristy a její bratr." nadechla se a já jí do toho skočila.

„Já vím, moc se omlouvám. Máme doma teď shon. Už se to nebude opakovat." říkala jsem jí ještě mezi dveřmi.

„To doufám. Tak teď pojď a zahrajete si to alespoň jednou a to bez chyb. Je to jasné?"

Radši jsem jen souhlasně kývla a přitáhla si židli ke klavíru.

Tristy se otočila a byla připravena na hraní.

Jakmile jsem dosedla, učitelka už odpočítávala.

Jen tak tak jsem stihla nastoupit a hrát správně.

„Dost!" ozvalo se těsně vedle mé hlavy.

Lekla jsem se tak moc, až jsem nadskočila.

„Jessiko, jsi nesoustředěná, pomalá, neustále děláš chyby a zapomínáš na pedál.

„Omlouvám se." řekla jsem tiše.

„Tristy, pro dnešek můžeš jít. Dál cvič to, na čem jsme se domlouvaly. Nezapomínej na počítání. Příště mi zahraješ tu Etudu, kterou jsme zkoušely."

Byla na ni tak milá, až mě to děsilo.

Když se rozloučily a odešla, šla ke mě. Její milý výraz se změnil v naštvání. V tu chvilku jsem cítila, že bude zle.

Ahoj, tak jak se máte, takhle v pátek? Ano, stihla jsem napsat kapitolu v čas. Dokonce jsem ji měla dopsanou už ve středu, ale nechala jsem to až na dnes.
Moc děkuji, co všechno děláte pro mě a můj příběh.👁️💬⭐ Vím, že to opakuji pokaždé, ale je to tak.
Ptala jsem se, co byste rádi za 50K přečtení, ale nevíte. A tak jsem se zamyslela a napadlo mě pár věcí.
1)napíšu delší kapitolu, než normálně
2)přidám kapitolu navíc, až bude 50K
3)napíšu kapitolu z pohledu někoho třetího.
Napište mi, prosím co z toho, nebo něco jiného chtěli. :)
Ještě jednou moc děkuji!
Vaše Cath❤️