Spojeni hudbou

:│92│:

Merry domluvila a položila telefon na stůl.

Byla hodně smutná, ale naštěstí nebrečela.

„Myslíš, že by mi Lavin nalila panáka? Docela bych ho potřebovala."

„Nevím. Ale můžeme se zeptat."

Šla jsem se tedy Lavin zeptat. Lavin ale moc nadšená nebyla.

„Promiň, ale to asi nepůjde. Ani jedna nejste plnoletá."

Přišla jsem k ní blíž.

„Prosím, Lavin. Merry ho potřebuje. Má nervy v háji, protože její kluk měl autonehodu a vypadá to s ním hodně bledě."

Výraz na Lavininým obličeji se změnil z veselého na vyděšený.

„Cože? No, tak dobře. Ale vypijete si to tady. Může z toho být velký problém, kdyby se to dozvěděl šéf, nebo někdo jiný."

Já ho vypila hned a potom jsem tam poslala i Merry, která tam byla o něco dýl.

Když se vrátila, byl akorát čas na to jít domů. Bylo totiž sedm a také se ochladilo.

„Merry, už bychom měly jít domů, je docela pozdě."

„Jo, to máš pravdu. Ale já tu ještě zůstanu." Řekla sklesle.

„Hele, máma mi říkala, že můžeš jít k nám. Opravdu. Teda jasně, pokud chceš. Abys nebyla sama, jo a můžeš u nás i přespat."

Merry se zadívala na svůj prázdný hrnek od kafe.

„Musím zavolat domů. Máma bude určitě nervní, kde jsem. Víš, ona Ondrova máma volala, když jsem byla ještě s vámi." Zarazila se a zesmutnila. „Jess, co když se z toho nedostane? Co když umře?"

Chytla jsem ji za ruku a snažila se ji trošku uklidnit. „Neboj, on to přežije. Už se uklidni."

Nakonec jsme došly k nám. Máma se Merry na nic neptala. Ku podivu.

U večeře si neodpustila pár rýpavých poznámek, které Merry je ignorovala a máma se ani nedivila a dál nerýpala.

Ustlala jsem ji v pokoji Sophie.

„Děkuju, jsi moc hodná. Nevím, co bych si bez tebe počala."

„Není vůbec za co. Kdybys něco potřebovala, jsem vedle u sebe. Dobrou." Dořekla jsem a mile se na ní usmála.

„Dobrou."

Jen jsem za sebou zavřela dveře od jejího pokoje, začala brečet. Rozhodla jsem se, že ji nechám. Bylo to těžké rozhodnutí.

Najednou mi v kapse začal vibrovat telefon. Vyndala jsem ho z kapsy, ale hovor jsem přijala až u sebe v pokoji.

„Ano? Taky Jess."

„Ahoj lásko. Prosím, řekni mi, co se stalo? Jsem docela nervózní z toho, že si mi ještě nic neřekla."

„Ahoj brouku. Promiň. Do teď jsem byla s Merry. Je z toho hodně špatná. Téměř celé odpoledne probrečela." Vykoktala jsem ze sebe všechno, co se stalo a co Ondrovi je."

Nějakou dobu bylo na druhé straně ticho.

„Ježiš, to je hrozný."

„Jo, to je." Někdo mi zaklepal na dveře. „Počkej chviličku, někdo klepe." Odklonila jsem se od telefonu. „Ano?"

Byla to Merry, což mě hodně překvapilo.

„Jess, děkuju moc za to, jak ses ke mně dneska chovala. A děkuju, že si mi nabídla přespání. Ale já to tady nevydržím. Musím domu, nebo do nemocnice."

„Merry, neblázni. Co bys v nemocnici dělala? Ani ti nic neřeknou."

„Ale musím jít. Alespoň domu."

Došla jsem k ní a chytla ji za ruce.

„Merry, uklidni se. Je to stejný čekat doma, jako tady. Pojď, něco si zahrajeme, nebo se na něco podíváme. Odreaguješ se a bude líp."

„Dobře. Asi máš pravdu."

Jsem ráda, že mi dala za pravdu.

Když jsme došly domu, máma už tam nebyla. Asi si šla lehnout.

Poslední dobou byla hodně unavená. Nevím, čím to je. Jestli vzrušením dnes, nebo něčím jiným.

"Tak já půjdu domů."

Chytla jsem ji za ruku. "Merry, neblázni. Zůstaň tady. Navíc máma ví, že tu zůstáváš, tak by ráno šílela, kde jsi.

V tom jí zazvonil telefon.

Čaute!
Tak za prvé vám všemchci poděkovat za krásné 20. místo (včera 10.7.2017). Moc děkuji je to krásné číslo! :*
Snad se vám tato kapitola líbila, i když je tročku netradiční. Pište, piště, co si o tom myslíte.
Vaše milující a velmi vděčná Cath❤