Spojeni hudbou

:│177│:

Hned od rána ale bylo všechno špatně. Už samotné probuzení bylo divoké a potom i vše, co následovalo. Než jsem došla do koupelny, spadla jsem z postele, jelikož se mi noha zamotala do povlečení. Dalším úspěchem byl náraz do dveří a v neposlední řadě jsem si narazila malíček o futro, které vedlo do koupelny.

Jako kdyby tato pohroma nestačila. Místo normálního účesu, nebo klidně i trochu rozcuchu, jsem na hlavě měla něco, co se ani slovy nedalo popsat. Měla jsem tak šíleně zamotané vlasy, že rozčesání by trvalo minimálně hodinu. Jediná možnost byla stáhnout si je do drdolu.

Po cestě ze schodů jsem se pevně držela zábradlí, abych z nich ještě nespadla. Jelikož už na snídani nebyl čas, vzala jsem si jablko a šla.

Z domu jsem vystřelila tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že jsem vrazila do Jesseho.

„Hele, brzdi," rozkřičel se na mě, než si uvědomil, že to jsem já. „My máme na spěch? Promiň, nepoznal jsem tě."

„Ahoj, promiň, jsem dnes nějaká roztržitá." Chtěla jsem pokračovat, ale Jesse mě pevně chytl, objal a já se rázem cítila mnohem lépe. Jako by to byl den jako každý jiný.

Až ve škole jsem si uvědomila, že jsme měli soutěže. Po pravdě jsem se na to chtěla vykašlat. Ale nemohla jsem. Věděla jsem, že se musím soustředit jen na to jedno a to na perfektní hru.

Jelikož jsme nikam předem nemuseli nahlašovat, co budeme hrát a žádná pravidla nebyla dána, jestli má jít o dvouruční hru, nebo čtyř, napadlo mě zahrát si s Tristy před koncertem malou generálku. V tu chvíli mi došlo, že nechodí k nám do školy, takže jsem měla rázem o možnost méně. Začala jsem přemýšlet, co bych mohla zahrát, co ode mě ještě nikdo neslyšel. Jediné, co mě napadlo, bylo od naší nejoblíbenější skupiny, R5 Smile. To bylo přesně to, co mi v tu chvíli chybělo. Úsměv. Dýky tomu, že jsem na to úplně zapomněla, jsem ani nebyla nijak zvlášť oblečená. A o účesu se opravdu také nedalo mluvit.

Jesse se nijak zvlášť oblékat nemusel, šel totiž na výtvarnou část, proto mi to ráno nedošlo. Jediný způsob, jak by se to dalo zachránit, bylo dojít za třídní a domluvit se s ní, že bych se domů došla převléct.

„Jess, to nemůžu. Máme za tebe zodpovědnost, a kdyby se ti něco stalo, bude mít škola problémy. A hlavně já. Nemusíš se převlékat, tady to není žádný koncert, jen hraješ pro radost a pro potěšení. Ani neříkám pro výhru, protože to není to hlavní. Ale jestli ti to opravdu hodně leží v hlavě, zavolej domů, jestli by ti někdo nepřinesl něco na sebe. Ale opravdu to není nutné." Třídní byla vždycky rozumná a měla dobré nápady.

Sice se mi opravdu nechtělo, ale zůstala jsem v tom, v čem jsem přišla do školy. Tričko s kreslenými srdíčky a zelené kraťasy. Opravdu úžasné oblečení na koncert.

Když jsem vešla do třídy, kde mělo probíhat naše soupeření, byla jsem docela překvapená. Bylo tam tolik lidí, o kterých jsem nevěděla, že na něco hrají, nebo zpívají.

Jelikož jsem chodila do deváté cé, byla jsem na řadě úplně poslední. Učitelé to vymysleli tak, že se půjde popořadě, žádné dělení podle toho, na co se bude „hrát".

Trvalo to celou věčnost, než jsme se prokousali šestou a sedmou třídou. Tam bylo od každé třídy asi pět lidí a to měli být jen dva. Takže z nějaké hodiny se to protáhlo na dvě a půl. Jelikož měli všichni dost, učitelé vyhlásili přestávku na dvacet pět minut. Tu přestávku jsem využila k návštěvě Jesseho.

Ten byl právě v nejlepším. Měl nakreslit něco, co ho vystihuje, nebo je pro něj nejlepší na světě. Nikdo nesměl používat telefon, žádné fotky, předlohy ani nic podobného. Jen jsem mu koukla přes rameno a uviděla jsem něco dokonalého.