Spojeni hudbou

:│58│:

Chvíli jsem jen seděla ve sněhu a přemýšlela nad tím, co mi právě řekl. Bolelo mě to.

I když jsem věděla, že se tam dole něco děje, nemohla jsem se přemoct a vstát.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale připadalo mi, že hodiny.

Najednou jsem uslyšela hlasitý výkřik, který šel ze zdola. Zvedla jsem se a rozeběhla z kopce dolů. Nebyl to moc dobrý nápad, protože mi to hned podjelo a já se kutálela dolu.

Zastavila jsem se až o nějaké tělo. Ležela jsem na zádech a rukou sahala, kdo to je. Vykřikla jsem. To byla moje první reakce. Lekla jsem se, že je mrtvý.

Když jsem si sedla, tak jsem si všimla, že je to... O můj bože, JOHNY!

"Johny, probuď se, nespi!" křičela jsem na něj a třásla jsem s ním. Začala jsem znovu brečet. Po chvíli se naštěstí probral.

Když otevřel oči, hrozně se mi ulevilo. "Já jsem tak ráda, že žiješ. Co se tady vůbec stalo?"

Znovu zavřel oči a chytl se za hlavu. "Jau. Co? Co by se mělo stát? Co tady dělám?" snažil se posadit, ale nešlo mu to. Jakmile se odlepil od země, znovu od něj spadl.

"Ty si to nepamatuješ?" celkem mě to zarazilo.

"Ne. Měl bych?"

Už seděl a snažil se si stoupnout. Jakmile odlepil zadek od sněhu, okamžitě do něj znovu spadl.

"Počkej, pomůžu ti." Vzala jsem ho za ruku a pomohla mu vstát. Motal se a stále se držel za hlavu.

"Pojď, dovedu tě k chatě. Do sněhu už znovu nemůžeš, ještě nastydneš."

Sice nebyl moc nadšen, ale nechal se odvést. Trvalo to dost dlouho, protože se častokrát zastavil a i zvracel.

"Hele, to se mi nelíbí. Zavolám sanitku." už jsem měla v ruce telefon a vyťukávala číslo. Těsně, než jsem stihla stisknout 'Volat' mi telefon z ruky vyrazil. "Co blázníš? Musíš do nemocnice."

"Ale nemusím, nic mi není." dořekl a sedl si na lavičku u chaty.

Já se mezi tím vrátila pro telefon a hned jsem volala.

Sanitka tu byla téměř hned. Johnymu se sice dovnitř moc nechtělo, ale nakonec přece jen odjel.

Když už jsem ani neslyšela houkání, znovu jsem vzala telefon a zavolala Jessemu.

Nebral mi to. Jak jinak.

"Co se tu dělo?" vylezla z chaty ospalá Katie.

"Kamaráda odvezla záchranka. Jesse ho nejspíš zmlátil." při druhé půlce jsem už zase brečela.

Katie se na mě jen nevěřícně koukala.

"To není pravda. Teda nemůže. Vždyť Jesse je klidný a mírumilovný."

"Promiň, mě se to nechce moc rozebírat. Můžu tě o něco poprosit?"

Zvědavě zvedla obočí. "Jasně, povídej." tajemně zašeptala a přiblížila se ke mně.

"Mohla bych si půjčit tvůj telefon? Potřebuju zavolat Jessemu, ale moje číslo zná a nebere mi to."

Nic neřekla a vrátila se dovnitř. Myslela jsem, že se na mě vykašlala a šla spát. Ale ne.

"Na, tady je. Tak hodně štěstí, já jdu spát. Potom ni ho dej někam, kde ho najdu. Dobrou."

"Dobrou a děkuju mockrát." řekla jsem, když byla mezi dveřmi.

Neváhala jsem a hned vytočila Jesseho číslo. Vzal to.

"Ano?"

"Jesse, co se stalo?"

"Cože? Kdo volá?"

"Jess. Promiň, ale mě si to nezvedal, tak jsem si našla jiný způsob, jak s tebou mluvit."

"No, fajn. Tak co chceš?" očividně byl naštvaný.

"Co se stalo mezi tebou a Johnym? Vy ste se nějak porvali, nebo co?"

"Proč se ptáš, když to víš."

"Jak bych to asi mohla vědět?"

"No přece od tvýho novýho miláčka Johnyho."

"Co?" Nevěřícně jsem ze sebe dostala. "Abys věděl, musela jsem mu zavolat záchranku, protože má nejspíš otřes mozku."

"No, tak ať si to užije."

"Jesse, co se stalo? Proč jsi najednou takový."

"Jaký? To je jedno. Je prostě konec, už mi nevolej. Čau." a típl to.

Mluvil tak strašně chladně, až se ve mě všechno sevřelo a opět jsem brečela.

Šla jsem dovnitř, abych Katii vrátila telefon. Najednou mi tam bylo hrozně. Do rána bych tam nevydržela. A tak mě nenapadlo nic jiného, než zavolat tátovi, aby si pro mě přijel.

Roztřesenýma rukama jsem vytočila tátovo číslo a čekala, až mi to vezme. Netrvalo dlouho a na druhé straně se ozval.

"Ano? Co se děje?" byl ospalý, určitě spal.

"Tatí, přijedeš pro mě, prosím?"

"Jess? Jsi to ty?" na druhé straně se ozvalo šramocení a já uslyšela mamku.

"Jessinko, co se stalo? Jsi v pořádku? Co se stalo?"

"Mami..." víc jsem nestihla říct a rozbrečela jsem se.

"Neplač. Oblékneme se a jedeme pro tebe. Zvládneš nám napsat adresu?"

"Jo. Děkuju, mami."

Asi za hodinu přijeli a já byla připravena a sbalená. Objala jsem mamku a nasedla do auta a užívala si, že jsem v bezpečí a jedu domů.

Je tu další část :)
Ode dneška je příběh vedený jako "Spojeni hudbou" tak doufám, že mu zůstanete nadále věrni.

Myslíte, že to bude s Johnym vážné? A co se mezi nimi vlastně stalo? Stalo se něco mezi nimi, nebo to bylo něco úplně jiného?

Dnes přidávám i nový prolog, který bych byla ráda, kdyby jste si přečetli.

Děkuju moc za všechna zobrazení, přečtení, hvězdičky a
komentáře.

Dále děkuji petalobay za krásný cover!

Vaše Cath❤