Spojeni hudbou

:│138│:

Zbytek večera jsem strávila jen v posteli. Ne, že bych nevěděla co dělat, ale Jesse mi nic jiného nedovolil. Byl na mě tak zlý, ale zároveň tak hrozně hodný.

Vypila jsem si čaj, co mi uvařil, a než jsem stihla cokoliv udělat, už jsem zase spala.

Probudila jsem se asi ve tři hodiny ráno, a už jsem nemohla spát. Bylo mi už dobře, nebo alespoň ne tak zle jako večer. Přišlo mi divné, že Jesse nebyl v posteli. Jako se mnou. Na druhou stranu ho chápu, nechtěl se nakazit. Vyklonila jsem se z postele a podívala jsem se, jestli nespí na gauči.

Bingo! Ležel stočený v klubíčku natolik, že ho ráno určitě budou bolet záda.

Chtěla jsem ho jít probudit, aby se normálně vyspal v posteli, ale přemohla mě jistá věc, a to ta, že by byl rozmrzelý, že ho budím. Znovu jsem si tedy lehla a vzala telefon. Prošla jsem úplně všechno, co se dalo, všechny sociální sítě, hry, co mám v telefonu, ale nějak mě nic na dlouho nechytlo. Pročítala jsem si poznámky v telefonu a narazila jsem na telefonní číslo u jedné pozvánky. Bylo u něj napsáno jméno Berry Cowel.

Nebyla jsem si schopna vzpomenout, kdo to je, ale byla jsem dost zvědavá, abych se to pokusila zjistit. Napadlo mě, že bych dotyčného třeba mohla najít na Facebooku.

Musela jsem vybrat z více profilů, což nebyl problém, protože z fotek jsem ho hned poznala. Po pár sekundách už přede mnou byl jeho profil. Bez většího zaváhání jsem mu hned napsala.

< Ahoj, nevím, jestli
si na mě pamatuješ, 
ale asi před dvěma
třemi měsíci jsme se 
potkali v nemocnici.
Teď jsem narazila 
na tvoje číslo, ale napsat
sem mi přišlo
 lepší. Snad se nezlobíš.
Ahoj Jessika. >

Klikla jsem na tlačítko odeslat a telefon odložila. Když jsem se ráno probudila, Jesse ještě spal. Podívala jsem se, jestli mi nenapsala máma, protože jsme tak byli domluvené. Od ní jsem zprávu zatím neměla, ale za to od Berryho ano.

< Je ahoj! Už jsem téměř
zapomněl, ale doufal
jsem, že mi ještě přijdeš
do cesty. Párkrát jsem se tě
tady snažil najít, ale marně.
Jsem rád, že ses ozvala. >

Předposlední věta mi udělala docela radost.

Telefon jsem zamkla, položila vedle sebe a převalila se na bok. Slyšela jsem, že Jesse už je také vzhůru.

Když jsem zahlédla temeno jeho hlavy, zavřela jsem oči a předstírala jsem, že spím. Dal mi pusu na čelo a potom se začal pomalu odtahovat.

Začala jsem se usmívat, chytla ho za krk a dala mu také pusu na čelo, čehož se pochopitelně lekl.

„Dobré ráno princezno. Jak se dnes máš?" ptal se opravdu se zaujetím.

Jelikož jsem se usmívala od ucha k uchu, asi pochopil, že se mám dobře.

„Už dobře. Co kdybychom si dali film k snídani, když jsem to večer tak pokazila?"

Usmál se na mě, přitáhl se blíž ke mně, dal mi pusu a do ucha zašeptal: „Ty jsi nic nezkazila, jen vyšperkovala. Miluju tě!"

Cítila jsem, jak mi na rtech znovu roste úsměv a zároveň jsem na krku ucítila jeho dech. Jesse se smál.

Lepší začátek dne být nemohl.

Zdravím všechny!
Jestli jste se dostali až sem, přes všechny kapitolky, tak vám moc gratuluji. Mohu vám říci, že se ke konci sic blížíme, ale mnou stanovené číslo 200 částí asi nezvládnu. 😆 Ups.
Ne, není to apríl. Hold mám moc plánů a moc to rozepisuji, tak snad to nevadí.
Přeji všem krásné Velikonoce, snad jste si užili i prázdniny.
Už vás nebudu déle zdržovat.
Vaše Cath ❤