Spojeni hudbou

:│164│:

Ke škole jsme dorazili před pátou, protože jsme se hodně loudali. Navzájem jsme si užívali přítomnost toho druhého a ani jeden to nechtěl kazit slovy. Bylo nám jasno, že se v létě moc neuvidíme.

Do školy jsme chtěli jít vchodovými dveřmi, ale byly ještě zavřené.

„Tak si sedneme a počkáme, ne?" zeptala jsem se.

Jesse si sedl na schod a mě si stáhnul na klín.

„Nedopustím, aby sis umazala šaty," zašeptal mi do ucha.

Bylo to tak příjemné, že jsem si přála, aby to trvalo věky.

„Co tu děláte? Nemáte už náhodou zkoušet v jídelně?" ozval se za námi naštvaný hlas. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že je to školník, který mladým láskám vůbec nefandí.

„Omlouváme se, ano, to máme, ale dveře byly zamčené, a tak..." Než jsem to stihla doříct, skočil mi do řeči.

„To mě nezajímá, máte chodit zadním vchodem, je to do jídelny blíž," řekl naštvaně.

Zvedla jsem se z Jesseho klína, potom se zvedl i on, a ruku v ruce jsme se vydali za školu. Sice by bylo rychlejší, kdyby nás pustil vnitřkem, ale ptát se ho a riskovat, že se znovu naštve, se mi doopravdy nechtělo.

„No konečně, kde ste takovou dobu?" ptal se naštvaně a zároveň nervózně Denil.

„Pomiňte, my čekali před školou, nedošlo nám, že máme jít zadem. Ale už jsme tu." Snažila jsem se na něj působit pozitivně.

„To je dobře. To, co jsem do teď slyšel, mě moc nepřesvědčilo o tom, že by byl koncert opravdu připravený. Pochybuju o tom, že rozdělení plesu a koncertu bylo správné." řekl hodně smutně.

Dala jsem mu opatrně na záda ruku a jemně ho pohladila.

„Určitě bylo, neberte si to tak.  Přípravy vrcholí, za chvilku to vypukne, nebojte se toho. My s Jessem se o vše postaráme, přijďte až na zahájení." Otočila jsem se na Jesseho, jestli se mnou souhlasí.

To, že se mnou souhlasí, jsem poznala z toho, že se na mě usmíval a souhlasně kýval hlavou.

Denil se jen usmál, bylo na něm poznat, že by se na to doopravdy nejradši vykašlal a někam zalezl, ale neudělal to.

„Děkuju, ste moc hodní, ale to musím já. Jen si dojdu pro něco do kabinetu. Dohlédnete tady na to tu chvilku? Potom si to zase vezmu na starost."

Jen jsme souhlasně kývli a on odešel.

„Doufám, že si něco dá, potřeboval by to," zašeptal mi do ucha.

Musela jsem se tomu pousmát. V tom měl pravdu, doopravdy by bylo dobré, kdyby se napil něčeho ostřejšího.

Během jeho nepřítomnosti se na podiu vystřídalo asi pět lidí, ale nezdálo se mi, že by to bylo nějaké špatné. Naopak mě to příjemně překvapilo. Nejvíce asi jedna šesťačka, která hrála na tahací harmoniku. Je to sice podobné, jako klavír, ale rozhodně složitější na koordinaci rukou. A ještě k tomu se musí tahat.

„Jsem tady, tak jak to jde?" oznámil a zároveň se zeptal náš hudebkář.

„Dobře. To, co jsem viděla, bylo dobré, nemáte se čeho obávat. Bude to nezapomenutelný večer," řekla jsem s úsměvem.

Na jeho tváři se objevil úsměv, který připomínal pochroumaný rohlík.

„Tak, už tu byli všichni, teď prosím, aby sem přišla má dokonalá polovička a mohli jsme si to zkusit my," oznámil Jesse a šel pro mě pod schody.

Podal mi ruku, aby mi do nich pomohl. Připadala jsem si jako opravdová princezna. Nad schody mi nabídl rámě a dovedl mě až ke klavíru, kde mě nechal, abych si sedla jako první. Hned si sedl po mé levici a začal hrát.

Naše skladba se nám naštěstí povedla, až na jedno zaváhání,  perfektně. Poté jsem tam zůstala jen já a zkusila si svou skladbu. Ta mi naštěstí vyšla úplně přesně tak, jak jsem chtěla.

„No teda, já zírám. Nehrála si už tu písničku někde? Zdá se mi povědomá," divil se Jesse.

Souhlasně jsem kývala a potom se tomu zasmála.

„No jasně, bylo to tehdy, když jsme se viděli poprvé. Na té hudební soutěži," vzpomínala jsem.

„Lidi, díky vám dvěma věřím, že to bude dokonalé. Ale počkat, Jesse, ty si ještě nehrál to svoje. Nechceš si to zkusit?" řekl Denil.

V tu chvíli mi došlo, že si to Jesse doopravdy nezkoušel.

„To je v pohodě, hrubý námět mám a stejně bych to potom zahrál jinak. Ale nebude tam toho klavíru až moc? Já hrát nemusím," dodal.

Otočila jsem se k němu a dala mu pěstí do ramene.

„Au, to jako bolelo," řekl pobaveně a trochu uraženě.

„To je dobře. Příště si rozmyslíš, jestli budeš říkat takové hlouposti. Hrát budeš, navíc už jsou hotové programy a tam jsi napsaný. Navíc za pár minut budeme pouštět lidi." Rozhodla jsem za něj a odešla.

Měla jsem pravdu, byl nejvyšší čas vpustit lidi dovnitř. Napadlo nás, že dáme dobrovolné vstupné. Nechali jsme tam u toho dvojčata z osmičky, které o to stály. Jednou jsem nemusela dělat něco já a Jesse.

Když se čas nachýlil k šesté, všichni účastníci si sedli do malého prostoru, který byl za jevištěm v jídelně, a poctivě čekali, až přijde jejich čas.

Ahojky všichni!
Dnes, na svátek, přináším kapitolu, tak snad se vám líbí.
Nějak mě chytla slina a mám už i další kapitolu.
Tahle je trošku delší, ale pro vás, pro má zlatíčka, je to minimum, co mohu udělat.
Děkuji že při mně stojíte a podporujete.

Vaše Cath ❤