Spojeni hudbou

:│143│:

Celá neděle byla dost rozmazaná. Jídlo, úklid, učení a tak to šlo kolem dokola. Ani jsem se nenadála a byl večer.

Za celý den jsem si ani nevzpomněla na telefon. Jen večer jsem ho vzala do ruky, abych si nastavila budík do školy.

Když jsem ho otevřela, vyběhlo na mě hodně upozornění. Většina byla od Jesseho. Byly to hlavně zmeškané hovory.

Byla jsem už unavená z celého dne a tak nějak stále byla naštvaná.

Nastavila jsem si budík a telefon položila na noční stolek. Nic víc jsem neplánovala s ním dělat.

Ani nevím jak, ale asi jsem usnula, protože mi zvonil budík. Když jsem ho chtěla típnout, tak jsem si všimla, že mi někdo volá. Velmi neochotně jsem to zvedla.

„Hm?" vyšlo ze mě dost nezúčastněné.

„Lásko, miláčku, jsi v pořádku?" vyjel na mě docela ostře.

„Proč bych nebyla. Ale jsi ty v pořádku? Volat lidem, ani nevím kolik je, v noci? Normální lidi spí." Byla jsem dost nepříjemná, protože mě to štvalo.

„Promiň, neuvědomil jsem si, kolik je hodin. Bál jsem se o tebe."

Z jeho hlasu jsem cítila mírné zklamání a opravdu strach.

„Jo, v pohodě. Jsem celá, nic mi není, nemusíš se bát. Promiň, jsem hrozně unavená, uvidíme se ráno?" Myslela jsem, že má otázka je jednoduchá, ale zřejmě až tak moc ne.

„A nemohla bys dřív?" vylezlo z něj potichu po pár minutách.

„Co?" nechápala jsem ho. Občas jeho myšlenkové pochody byly úplně mimo mě.

„Stojím dole u dveří."

Prudce jsem se zvedla do sedu a pořádně otevřela oči.

„Cože?" téměř jsem zakřičela.

„Jo a prosím, nekřič tolik, mohla bys někoho probudit."

Pár minut jsem jen bezvládně seděla na posteli a jen tupě zírala do tmy.

„Am, mohla bys mi jít, prosím, otevřít?" ozvalo se najednou z telefonu.

Neřekla jsem ani slovo a pomalu se přesunula dolu ke vchodovým dveřím. Tiše jsem je odemkla a škvírou se podívala, jestli tam doopravdy je. Jesseho jsme neviděla, ale zato kytaru ano. Sice jsem to úplně nepochopila, ale člověk, který se za ní schovával. Jakmile si stoupl, má ústa se dobrovolně a zcela neřízeně zakřivila do velikého úsměvu.

„Můžu jít dál, nebo mě necháš tady?"

Jen jsem pořádně otevřela dveře a nechala ho projít. Jakmile byl uvnitř, zavřela jsem za ním a opět zamkla.

Až teď jsem se zmohla na to mu něco říct.

„Teď jdi nahoru a pěkně tiše. Jestli máma nebo táta zjistí, že jsi tu byl a takhle v noci a ještě k tomu bez jejich vědomí a aby toho nebylo málo tak i se mnou v pokoji, možná i posteli..." než jsem to stačila doříct, už jsem ho měl přilepeného na rtech, čímž mě umlčil.

„Tak jdeme?" řekl tiše a s takovým tajemným nádechem že jsem se až skoro bála, co na mě chce zkoušet.

Chytl mě za ruku, do druhé si vzal kytaru a pomalu jsme šli ke mně nahoru do pokoje. Docela jsem se bála, co se mnou bude chtít dělat, ale byl to docela příjemný strach.

Jakmile jsem za námi zavřela dveře, začaly se dít divy.

Ahojky všichni!
Dnes trochu veselejší a tajemnější část, ale snad se vám líbila. Co myslíte, že se bude dít?
Měla bych na vás jednu otázku. Chtěli byste, abych tento příběh rozdělila do dvou samostatných? Teto díl by byl první a končil ukončením ZŠ a druhý by na něj navázal létem.
Moc děkuji všem, co se prokousávají tímto příběhem a snaží se nějakým způsobem ho číst. Moc vám všem děkuju! Jste pro mě veliká podpora a důvod, proč stále ještě píšu.
Vaše Cath ❤