Spojeni hudbou

:│65│:

Byl to on. Už nebyl tak bezmocný, tak bílý. Naposledy, když jsem ho viděla, tak bezmocně ležel ve sněhu.

"Nemáš ležet?"

"Tak ty se do mě hned takhle pustíš, ani nepozdravíš?" a hned se mi smál.

Tím jsem poznala, že mu už je dobře.

"Ahoj. Co tady děláš? Máš ležet, tvoje máma říkala, že to není kritické, ale vážné ano."

"Jess, prosím tě. Máma přehání. Byl jsem na vyšetření a ta sestra nechala moje výsledky tam. Takže se pro ně musels vrátit." ukázal mi, abych se k němu přiblížila. "Asi po mě jede. Vždycky na mě tak kouká."

Smála jsem se. Nešlo se nesmát.

"Ty máš ale o zdejším personálu mínění. Ale dobře, něco ti řeknu. Vidíš tamtoho kluka u recepce?" ukázala jsem jeho směrem a on souhlasně kývl. "Tak ten balil zase mě."

Tentokrát se nesmál.

"A byl úspěšný?" poznala jsem, že je posmutnělý.

"Proč? Vždyť nikoho..."

"Ne, neříkej to. Vím, co jsem udělal a moc se za to stydím."

V tom už přišla sestra a odvezla ho na ambulanci.

"Slečno, počkejte si chviličku, jen se pan doktor podívá na výsledky, a tady Jesse bude zase váš."

Zavezla ho dovnitř a mě hlavou prolétlo. 'Bude jen můj? Tak to těžko.'

Asi po pěti minutách ho odvezli zpět na pokoj.

"Slečno, můžete jít dál, ale jen na chvíli. Neměl by se vůbec rozrušovat."

Jen jsem souhlasně kývla hlavou.

Když jsem vešla, akorát měl silný záchvat kašle.

"Jesse, dobrý? Nemám někoho zavolat?"

Nesouhlasně zavrtěl hlavou a ukázal na stolek, kde měl položený čaj.

Napil se a hned se mu to zlepšilo.

"Posaď se tu u mě." řekl ochraptěle.

"Jess, chtěl bych se ti omluvit za to, co..." nedořekl to, protože se rozkašlal.

Sáhla jsem mu na nohu přes deku a usmála se na něj. I když to nedořekl, věděla jsem, co chtěl říct.

"Promiň. Ještě pořádně nevědí, co mi je. Dohadují se a nejsou si jistí. Víš, moc mě mrzí, co se stalo. Hlavně ten večer na horách. Nevím, co se to se mnou dělo. Asi ty papíry, nebo nevím."

Opadl u mě úsměv a pomalu se mi hrnuly slzy do očí. "A proč si to všechno udělal?"

Posmutněl a asi mu bylo i trapně.

"To kdybych věděl. Jess, nevíš co je s Johnym? Chtěl bych se mu omluvit. A nejlépe osobně."

"Nevím. Od soboty o něm nic nevím."

"A hlavně bych se chtěl omluvit tobě. Choval jsem se jak naprostý pitomec. Nevím, co to do mě vjelo. Roze..." a zase kašlal.

Nalila jsem mu čaj a podala mu ho.

"Jesse, to je v pohodě. Hlavně se neobviňuj. Ale ten kašel se mi moc nezdá. Nemám zavolat sestřičku?"

Jen zakroutil hlavou. Po chvilce to už bylo dobrý a zase pokračoval.

"Promiň, nejde to ovládat."

"Počkej, přece se mi nebudeš omlouvat za to, že jsi nemocný."

"Jess, poslouchej mě, prosím. Moc mě mrzí, že jsem se s tebou rozešel. Bylo to to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Když jsem si to uvědomil, byl jsem na sebe hrozně naštvaný. Než jsme se přestěhovali, tak sem se tak začal trestat."

Udiveně a nechápavě jsem se na něj podívala.

"Myslím to s tím sněhem. Někdo se trestá přes věci, někdo přes vlasy, oblečení a já přes celé tělo. Taky jsem bez tebe nechtěl žít. Víš, moc se ti omlouvám. Vím, udělal jsem něco, co nejde odpustit. Ale... časem to třeba půjde. Byl bych za to moc rád." celou dobu se díval na peřinu, a když domluvil, tak se na mě podíval. Měl v očích slzy.

Tak a jsem tu znova :)

Snad se nezlobíte, že jsem skončila zrovna v této chvíli.

Moc děkuji za všechna přečtení, hvězdičky i komentáře.

Vaše Cath❤