Vstoupil do jejího života. Zamilovala se do něj. Vše se zdálo být dlouhou dobu dokonalé, protože on miloval ji.
Ale nic není napořád. I na sebekrásnějším diamantu se časem objeví drobné prasklinky nebo škrábance, přesně tak jako se nové zkušenosti v...
'Konečně doma.'pomyslím si, když se svléknu a lehnu si na postel. Zavřela jsem oči a pomalu cítila, jak začínám usínat, když v tom jsem na chodbě slyšela řev.
"Jess! Jéess?" křičel Harry na chodbě a potom vešel dovnitř.
"Hm?"
"Hele, dneska tu máme s Elis velkou párty na oslavu našich narozenin. Budeš doma, nebo půjdeš někam ven? To víš, dvacet nám je jednou. Takže to bude opravdu velká pařba. Máma ani táta doma nebudou. Tak co?"
"Harry, nech mě prosím chvíli. Právě jsem přijela z lyžáku a chci mít klid. Aspoň chvíli."
Sedl si ke mně na postel a pokračoval. "A budeš teda doma?"
"Sakra nech mě aspoň chvíli. Nebudu doma. Stačí?"
"Tak se hned nerozčiluj. A kde budeš?"
Už jsem to nevydržela. "Do prdele Harry, to tě nemusí zajímat. Teď už prosím běž."
"Fájn, ale nemusíš hned nadávat."
Když konečně odešel, šla jsem vybalit oblečení. Polovinu jsem dala hned vyprat a zbytek uložila do skříně.
'Dobrý, aspoň něco mám hotové.'Lehla jsem si na postel, vzala si počítač a pustila zimní film Frozen. Miluju ho. Při něm se krásně odpočívá.
V polovině mi někdo zavolal.
"Ano?"
"Ahoj, Jess! Nechceš jít ven?"
Nemohla jsem poznat, kdo to je. Ten hlas znám, ale odkud...
"Promiň, ale kdo jsi."
"Promiň, Annie. Tak co, nešla bys? Mám pro tebe novinku!"
"Jo, jasně, proč ne. Hele a to, bydlíte už tady? Jako v Lovilendu?"
"Jo, už jo. Proč se ptáš?"
Na chvíli jsem se odmlčela. "Sourozenci dnes večer pořádají narozeninovou oslavu se vším a já na to nemám náladu. Nemohla bych u tebe přespat?"
"Jo, jasně! Už se těším. A kdy přijdeš?"
"Sejdeme se za hodinu na náměstí? Nebo kde je to pro tebe nejlepší?"
"Já se stavím přímo u vás. Tak se sbal a půjdeme. Tak zatím."
Jakmile mi to položila, tak jsem zavolala mamce a řekla jí, že přespím u Annie.
"Víš, jaká je ta novinka?" ptala se, když jsme šly přes náměstí na druhou stranu města.
"Netuším. Co?"
"No, krom toho, že jsem zase tady ve městě, tak zase budu chodit na balet!! Teda, od té doby, co jsme se přestěhovali, jsem nechodila, ale už týden mám zase tréninky."vytřeštila jsem na ní oči.
"Ty vážně chodíš? A chodila si celou dobu? Já musela odejít v sedmičce, kvůli klavíru. Byla by velká pravděpodobnost, že bych si mohla udělat něco s rukama a potom už třeba nikdy nehrát. Tak jsem si vybrala prioritní věc."
"To je celkem škoda. Vážně jsi byla dobrá."
"Ani ne. Byly tam i lepší holky."
"Prdlačky. Nechybí ti?" zadívala se na mě stejným pohledem, jako kdysi trenérka. Byl to podezíravý, chápající, smutný a zároveň veselý výraz.
Nadechla jsem se a vydechla. Věděla jsem, co jí říct. Ale nevěděla jak.
"Víš, An, ze začátku jsem trénovala trošku doma. Hlavně protahování a poskoky. Ale to nestačilo, takže jsem po půl roce úplně přestala. "
"Co kdybychom si u nás něco zkusily?"
Vytřeštila jsem na ni oči. "An, to nejde. Já už to dávno neumím. Co kdybychom se koukly na nějaký film?"
"Tak jo."
Celý večer a noc jsme se dívaly na filmy a smály se. Bylo to hezké si to po letech zopakovat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahoj! Moc, ale opravdu hrozně moc vám všem chci poděkovat za první tisíc přečtení! Je to pro mě opravdu veliká čest! Proto vám přidávám alespoň krátkou část jako poděkování. Jste nejlepší čtenáři! Děkuju mockrát!
