Spojeni hudbou

:│141│:

„Moc se omlouvám, že dělám takové problémy.

Děkuji, že byste mě vzali s sebou, ale volala mi máma, že se s otčímem vrátí dřív, tak abych byl doma a trochu tam uklidil."

Vykulila jsem na něj oči, protože mě to hrozně překvapilo. Nemyslím, že by říkal pravdu, ale nějak jsem to nechala být. Rozloučili jsme se letmou pusou a s mamkou se vydali vstříc nádraží a Soph.

Vlak měl zpoždění, což nemohu říct, jestli bylo dobře, nebo špatně.

Když Sophi přijela, vydali jsme se do města vstříc šatům.

Pořádně jsem ani nevnímala, kolikery šaty už si oblékla, kolikrát po mě chtěli názor.

Pořád jsem musela myslet na Jesseho, jak se choval. Doufám, že to nebude zase jedna z jeho nálad.
Po půl dni v různých salonech jsme se dostali do restaurace na jídlo.

„Tak ti nevím, mami, jestli si nemám ty šaty nechat ušít na míru," řekla smutně má sestra nad miskou salátu.

„Opravdu se ti žádné nelíbily? Měla si jich na sobě tolik." Máma z toho byla opravdu vyřízená. Jednak byla půl dne na nohou a to těhotenství jí k tomu moc nepomáhá.

Najednou na mě obě koukali.

„Co?" vylezlo ze mě zmateně.

„Ty už jsi zase hlavou v oblacích." Popichovala mě máma.

„Jen ji nech, myslí na Jesseho." Pripojila se k ní Sophi.

„Hahaha," zasmála jsem se ironicky.

„Ptala jsem se, jestli se tobě nějaké nelíbily." Zopakovala zřejmě svoji otázku máma.

„Jako šaty?" Byla jsem tak zmatená, že jsem byla ráda, že vím, kde sedím.

„Ne, máma myslí toho růžovýho slona, co si oblékal závoj a měl balet í sukni." Zamračila jsem se na ni a ona se jen usmála. „No jasně, že myslí šaty, co taky jiného."

A je to tady. Nevím, co mám odpovědět, když jsem ani nevnímala, na co sahám a tak.

„Nevím, asi úplně ne."

Sestra s mámou se na sebe tázavě podívaly a mě došlo, že se mi asi něco muselo líbit.

„Tak teď si nejsem jistá, jestli si s námi vůbec byla," řekla docela zamyšleně máma.

Jen jsem protočila oči v sloup a dál se věnovala svému obědu. Ani nevím, co jsem jedla, protože jsem byla myšlenkami stále u toho loučení s Jessem.

Když jsme dorazili domů, šla jsem rovnou k sobě do pokoje, plácla jsem sebou do postele a tupě zírala do stropu. Nemohla jsem ho pochopit.

Po pár minutách, spíše desítkách minut, jsem se konečně převlékla a pustila si film. Měla jsem náladu na nějakou romantiku, ale zároveň jsem byla dost mimo, takže aby i film byl takový.

Volba byla rychlá- Rande s hvězdou. Zrovna tenhle film mám ráda a ty písničky v něm jsou hrozně hezké. Nejlepší je asi Something About The Sunshine.

Během filmu mi několikrát zvonil telefon, ale neměla jsem náladu ani chuť si s nikým povídat, ani psát.

Ke konci filmu jsem začínala brečet, protože se mi to dokonale propojilo s mojí momentální situací. Měla jsem hrozně velké nutkání ho vidět.

Stopla jsem film a vydala se hledat telefon. Sice jsem věděla, odkud šel ten zvuk, ale nemohla jsem ho najít.

Když jsem ho našla, bezmyšlenkovitě jsem vytočila jeho číslo. Chtěla jsem ho u sebe.

Vážení moji drazí.
Předem se, no moc předem ne, protože už jste to přečetli, omlouvám, jestli tam jsou chyby, nebo je kapča něčím nesmyslná. Není mi posledních pár dnů moc dobře, ale nechtěla jsem vás nechat čekat.
Nenapadá mě nic, co bych víc řekla, snad jen užívejte si teplo dokud to jde a šetřte se.
Jestli máte neco k příběhu, nebo nějakou otazku, pište pište, těším se na ni!
Děkuju za vše, co pro mě děláte.

Vaše Cath ❤