Spojeni hudbou

:│150│:

„Ty jsi číslo. Ale děkuju, zvedla jsi mi náladu. Tak jdeme do plavek? Docela se už těším!“ Nasadil si na hlavu plavecké brýle a po místnosti dělal, že plave. To nemohlo zůstat bez zdokumentování. Vyndala jsem telefon a začala ho natáčet. Když to zjistil, plaval ke mně a na znamení konce videa mi spolkl telefon. Teda jen aby to tak vypadalo.

„To se neřeklo!“ Na oko dělal, že je naštvaný, ale nebyl.

„Tak jo, jde se do plavek. Jen se mi prosím nesměj, nevypadám v nich zrovna nejlépe.“

Myslela jsem to naprosto vážně, ale Jesse mi to vůbec nevěřil. Dělal, jako bych byla supermodelka, když mě v nich uviděl.

Vedle něj jsem se ale stejně cítila dost špatně. Jeho vypracované vysoké tělo bylo něco nedosažitelného. Alespoň do mého vydání. Dotýkat, hladit, líbat... to vše jsem mohla v neomezeném množství. Ale na sobě to nikdy nepoznám.

Po sprše se Jesse rozeběhl a skočil kufr do bazénu. Nikdo v jeho blízkosti nebyl, tak si to mohl dovolit. Plavčík na něj sice divně koukal, ale to mu nijak nevadilo. Já pomalu došla ke kraji bazénu a sedla si na něj.

„Pojď ke mně. Už mi je smutno.“

Hladil mě po stehně a než jsem stihla cokoli udělat, nebo říct, stáhl mě do vody.

Chvíli jsem kolem sebe jen máchala rukama, ale potom jsem sebou přestala házet. Cítila jsem, jak padám dolů. V tom okamžiku mě kolem pasu chytla mohutná ruka a vytáhla mě na hladinu.

„Do háje, Jess, si v pořádku? Tohle mi nesmíš dělat. Nikdy, rozumíš? Víš, jaký jsem měl o tebe strach?“ Držel mě za hlavu a třásl mi s ní. Byl vyděšený, na ty jeho oči nezapomenu. Taková bezmoc. Podobný pohled měl, když jsme se rozešli a já ho potom navštívila v nemocnici. Ten pohled, kdy se omlouval.

Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem na něj zařvat, že za to může on, ale jelikož byl momentálně moje jediná podpora, rozmyslela jsem si to. Jen jsem souhlasně kývla.

„Dobře. Promiň, bylo to tak příjemné.“

„To mi je jedno, ale já tě miluju, chápeš to? A opravdu nestojím o to, aby láska mého života umřela a ještě k tomu tady a takhle. Mimo jiné na moje narozeniny. Slib mi, že už žádné sebevražedné sklony. Dnes, ani zítra. Nikdy.“

Podívala jsem se mu do očí a napadla mě jedna věc. „Slíbím ti to, když to slíbíš i ty mně.“

Můj pohled do jeho očí se rázem vytratil. Pomalu mě pustil a otočil se ke mně zády. Byl tak smutný. Taková hloupost a jak dokáže zničit náladu.

„Dobře, slibuju. Teď už pojď, abychom si to užili, hm?“ Dala jsem mu ruce kolem krku a nohy okolo pasu. Jemně se zhoupl, a rychle se přiblížil ke zdi bazénu, aby si mohl stoupnout na vyvýšené místo.

Ještě předtím, než si tam stoupl, si mě otočil čelem k sobě, a začal mě líbat. Jenou rukou mě přidržoval pod zadkem a druhou mi hladil záda. Myslím, že kdybychom byli úplně sami, tak mi rozváže plavky. Díky bohu, nebo možná bohužel, tam ti lidé byli a docela si nás všímali. Mé ruce se pohybovaly pouze v Jesseho černých, teď mokrých, vlasech.

„Myslím, že tady pohoršujeme nejen mládež, ale hlavně starší osazenstvo,“ pošeptal mi do ucha. Tomu se nešlo nesmát.

Slezla jsem z něj a oznámila mu, že kdo doplave na druhou stranu jako druhý, tak... to jsem mu neřekla a vyrazila. Slyšela jsem za sebou jen: „Ty potvůrko,“ se smíchem a potom velké šplouchnutí.

Na druhou stranu jsem dorazila jako druhá. Netuším, jak mě mohl předhonit. Bazén měl sice padesát metrů, ale i tak.

„Co teda musí udělat ten druhý? Ham?“ ptal se zvědavě.

Chvíli jsem přemýšlela, ale potom mi cvalko.

„Musí pro toho druhého udělat překvapení. Něco, co by nečekal.“

Připlaval ke mně a těsně u ucha mi řekl: „ty už jsi mi ale překvapení přichystala,“ poodstoupil, protože jsme bili na straně, kde bylo málo vody. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu tak, jak to děla jí psy. „Tohle všechno!“ zakřičel a ruce rozevřel do široka. V tu chvíli mi bylo lehce trapně, ale něco mi říkalo, že to rozhodně není poslední trapas, co se mi dnes stal.

Ahojky všichni!
Tak jak si užíváte prvních pár dnů prázdnin? Nechybí vám škola? Hloupá otázka, že. Mě ani nechybí tak škola, jako pár lidí z ní.
Už ale dost o škole. Co plánujete na léto?
Moje léto bude jako každý rok. Chalupa, psaní, učení, práce na zahradě. Prostě klasika.
Doufám, že se vám zatím léto líbí a s ním i dnešní kapitola a celkově Jesseho narozeniny. Co by se tak mohlo ještě stát? Zdaleka nejsme u konce dne. Tak typujte.
Už s proslovem končím, nebojte se. Ještě chci poděkovat za přečtení, komentáře, hlasy a všechno.

S láskou vaše Cath ❤