Spojeni hudbou

:│79│:

Za chvíli už někdo zvonil ze zdola. Byl to táta. Jesse se pořádně oblékl, přines mi tašku a svetr.

"Jess je mi to líto. Za to všechno můžu já."

"To není pravda." Bylo poslední, co jsem řekla a omdlela. Probudila jsem se až v nemocnici na lůžku. Nevěděla jsem, co se stalo, ani kde jsem.

"Slečno? Slečno slyšíte mě? Víte, kde jste?"

"V nemocnici."

"Ano. Víte, co se vám stalo?"

"Naposledy si vzpomínám, že jsem se přetlačovala s jednou holkou mezi dveřmi a nějak mi ruplo v ruce. Není tu někdo, kdo by mě chtěl navštívit?"

"Ano, je. Ale nejdříve vás musím informovat. Ano, jak říkáte, ruplo vám v ruce, ale je nám záhadou, že tu ruku nemáte zlomenou, jen silně pohmožděnou. Bohužel se vám do toho přidalo ještě krvácení do ruky, tedy pod kůži, které si nedokážeme vysvětlit."

„A jak jsem tu dlouho?"

„Jste tu od včerejšího odpoledne."

„Aha, A jak dlouho tu ještě budu?"

„To vám poví doktor. Jinak je všechno v pořádku, nic vás nebolí?"

Zavrtěla jsem hlavou a sestřička odešla. Poslala mi dovnitř rodiče.

„Jess, zlatíčko, co se stalo?"

„Mami, klid. Nic hrozného, jen jsem se nepohodla s Laurou."

„Nepohodla je slabé slovo. Laura chtěla ke mně do pokoje, urážela ji, nadávala a potom do ní strčila."

Podívala jsem se směrem, odkud se hlas ozval. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila.

„Promiň? O čem to mluvíš?"

„Jess, Jesse mi zavolal, abych tě odvezl do nemocnice."

Střelila jsem pohledem na tátu.

„Jesse?" podívala jsem se na něj tázavě.

„Ano, tvůj přítel. Ty si to nepamatuješ?" vytřeštila jsem oči a přejela na člověka, který byl asi on. Vypadal překvapeně a smutně.

„Hned se vrátím." Táta vstal a šel ke dveřím. Mamka ho následovala.

Než vyšel ze dveří, zeptal se ho.

„Benji, co to znamená, že nepoznává kluka, se kterým chodí?"

„Kat, já nevím. Jdu se zeptat. Počkáš tu s nima?"

„Ne ne. Potřebuju kafe a ti dva trochu soukromí."

Když oba odešli, přisedl si Jesse ke mně. Nevím, co se stalo a proč. Pamatuju si jen, že jsem se s Laurou o něčem hádala, strkala, potom rup, křik a víc nic.

„Jess, ty si mě opravdu nepamatuješ? Vždyť jsme si tak blízcí."

„Promiň, vůbec nevím. Mám v hlavě vzpomínky, ale části jsou jak vymazané. Třeba to s Laurou. U někoho jsme byly, já ho bránila, ale nevím, kdo to byl a proč si ho nepamatuju."

„Jess, lásko, to jsem já, ten, který ti tam chybí. Prosím, miláčku, vzpomeň si."

Sedl si na postel a položil mi ruku na jeho srdce. Cítila jsem, jak mu buší srdce. Tenhle rytmus jsem už někdy slyšela. Začala jsem vzpomínat, když v tom do dveří vrazil doktor i s rodiči.

„Zdravím, slečno. Jak se máte?"

Byl mladý, hezký a krásně voněl.

„Jo, docela dobře. Proč si na něj nepamatuju, když mi tvrdí, že spolu chodíme?" ukázala jsem na toho kluka.

„Víte, to se může stát, když vám krev teče mimo cévy. Ale to se časem srovná a budete zase v pořádku. Ovšem, je tu i možnost, že se to nesrovná, ale to je jen malé procento."

„A když se to nesrovná?"

„Nebudete si pamatovat to, co se stalo nedávno a tak půl roku. Právě tak, jak je to teď. Ale teď se prospěte. A vy prosím odejděte. Musí teď hodně odpočívat."

Zavřela jsem oči a usnula. Ovšem za chvilku jsem se probudila a chtěla vědět, co se děje. Najednou se mi nic nevybavovalo.

Kdo jsem? Kde jsem? Proč tu jsem? Nic.

Začala jsem křičet a brečet. Přiběhl bratr a něco mi říkal, když v tom jsem ho začala ztrácet.

Ahoj všichni. Další část a trochu drama. Co se bude dít? Proč si nic nepamatuje? To se ještě uvidí. Snad nic hrozného.
Mějte se krásně.

Vaše Cath❤