Spojeni hudbou

:│82│:

Ve středu ráno, v 6:00, mě neobytně vytáhl z postele budík. Dnes jsou přijímačky na hudební gymnázium.
Mám docela strach. Sice jsem byla v testech nejlepší, ale tím spíš se bojím, že to nedám.
Neochotně jsem vylezla a šla se osprchovat a umýt si vlasy. Měla jsem hodně času, takže jsem si je nechala volně uschnout. Prý je to zdravější.
Tím, že jsem si připravila oblečení už večer, měla jsem víc času a nemusel jsem ho hledat teď.
Radši jsem se šla nejdřív najíst, než jsem se oblékla, protože bych měl určitě na bílé košili fleky.
Udělala jsem si kakao a namazala rohlík s medem. Do rohlíku jsem si jednou kousla a už jsem nemohla. Všechno ve mně bylo sevřené. Přiměla jsem se aspoň k vypití kakaa. Šla jsem si vyčistit zuby a potom se hned převléci.
„Jess, můžeme jet?" přišla se mě zeptat mamka.
„Ano." Zhluboka jsem se nadechla a vyrazily jsme.
Po cestě jsme se stavily pro An a Jesseho. Během jízdy neřekl nikdo ani slovo.
„Tak hodně štěstí, držím vám palce." Prohlásila mamka, když jsme všichni vystupovali před školou a mile se na nás usmála.
„Díky, mami."
„Děkujeme, paní Stevensová."
„Jo, díky, Kat. Mamka chtěla, abych ti řekla, že se za tebou zastaví."
„Dobře, Annie. Už se soustřeďte na sebe a ničí se nerozptylujte. Až skončíte a budete chtít odvést, stačí zavolat. Zlomte vaz!" zavřela dveře a odjela.
Asi by si to s námi chtěla vyměnit.
„Tak já jsem ve skupině s tebou, An. Jess, ty s námi nejsi." Řekl smutně.
Pohladila jsem ho po ruce. „To je dobře. Aspoň se budu moct pořádně soustředit."
Najednou k nám někdo přišel.
„Ahoj, tak se zase setkáváme. Ahoj Jess, Jesse a..."
„Ahoj, Levi. To je An, An, to je Levi."
Navzájem si podali ruce a usmáli se na sebe.
„Hele my jsme asi spolu, máme podobný číslo."
„Jak se jmenuješ?" Ptala jsem se ho.
Všichni jsme stáli před školou a čekali, až pro nás přijdou.
„Levi Samuels."
Nic víc už jsme si nestihli říct, protože otevřely dveře a v nich několik učitelů. Každý si zavolal skupinu podle čísla, takže jsme se s Jessem jen objali a šli za svou skupinou. Najednou za mnou přiběhla An.
„Myslím, že jsem tady viděla toho kluka z hor."
Otočila jsem se k ní a chytla ji za rameno,
„Uklidni se! Jestli tu je, tak ať tu je. Ale ty se soustřeď jen na sebe."
Zhluboka se nadechla a odešla.
„Prosím o klid." Slovo si vzal starší sympatický profesor.
„Omlouváme se za menší zdržení, měli jsme menší problémy, ale už jsou snad vyřešeny. Teď mě prosím všichni opravdu pořádně poslouchejte. Každá skupina půjde se svým vedoucím. Jako první všichni píšete testy. Potom se ve stejných skupinách budete střídat a ukazovat nám, co ve vás je. Už to nebudu déle protahovat. Jen vás ještě všechny poprosím, abyste si všichni vypnuli vaše mobilní telefony. Děkuji a všem přeji hodně štěstí." Rozloučil se s námi a my šli do tříd.
„Jess, v pohodě? Vypadáš pomalu na zhroucení."
„Jo, v pohodě."
„To dáme, neboj. Jako nejlepší z testů to máš v kapse."
Nemohla jsem jinak, než se usmát.
Ve třídě jsem seděla vedle Leviho. Byl vtipný a byla s ním zábava, ale když přišel čas na kontrolu, zda tu všichni jsou, změnil se. Jeho prvotní klid se změnil ve strach.
Než nám rozdali testy, tak se na mě podíval.
„Jess, já se bojim. Co když to nedám? A..." dala jsem mu prst na pusu a tím ho umlčela.
„Pšt, to zvládneme, jo? Nádech, výdech a jdeme na to."
Usmála jsem se na něj a on mi můj úsměv oplatil. Měl krásný úsměv. Je možné, že jsem ho ještě neviděla se usmívat? Nebo jsem si toho spíš nevšímala.

Je to další část. Včera jsem se na internet nedostala, tak až dnes. Tak jak se vám kapitola líbí?

Dnes jsem už konečně dodělala opravy (ty větší a závažnější) tak doufám, že nenajdete moc chyb.

Mám vás ráda, buďte zdraví a šťastní.

Vaše Cath❤