Spojeni hudbou

:│31│:

„Co ty tady děláš?"

„To mi je uvítání. Pusť mě dovnitř, je tu šílená zima, a ještě k tomu sněží."

Byl to můj černovlasý miláček.

„Co tu tedy děláš?" zeptala jsem se ho znovu, když si sundával boty.

„Volala jsi, a já z toho pochopil, že bys byla hodně ráda, kdybych přišel."

„Ale vždyť jsem ti říkala, že nemusíš."

„Já vím, ale poznal jsem, že chceš, abych přišel."

Rychle jsem ho objala a nechtěla sem ho pustit.

„Copak se stalo?" zašeptal mi do ucha.

„Máma." Víc jsem nestihla říct a rozbrečela jsem se. Objal mě ještě silněji a hladil mě po zádech.

„Miláčku, co se stalo?"

Najednou se ze shora ozvalo vrzání. Jesse sebou trhl.

„Co to bylo?"

„To byl Kyle. To jsem ti psala. Nebo ne?" Byla jsem z toho zmatená.

„Ano. Nechceš něco uvařit? Nebo si jít lehnout?"

„Ne, děkuju. Já stejně neusnu. A když budu vědět, co s mámou je, tak už vůbec."

„Dobře. Ale tak alespoň si lehnout do postele a povídat si?" Podíval se na mě s klidem v očích, což i mě trochu uklidnilo.

„Ty se mě snažíš dostat za každou cenu do postele?"

„Ne, tak to nechápej. Myslel jsem to tak, aby sis lehla do postele a odpočinula si." Vypadal docela zmateně a mírně vyděšeně. Sklopil oči k zemi,

Vzala jsem ho za ruce a pomalu mu zvedla hlavu.

„Já vím, jsi moc hodný. Promiň, jsem nervní z toho, co se stalo mamce."

Nakonec jsme se nechala přemluvit a odešli jsme ke mně do pokoje. Seděli jsme na posteli proti sobě a povídali si. Potom se opřel o zeď a já si položila hlavu do jeho klína. On mě hladil po vlasech a pořád jsme si povídali. Nakonec si lehl vedle a objal mě. Uvelebila jsem se na něm a za chvilku jsem usnula.

Najednou někdo vešel do pokoje a rozsvítil. Oba jsme se probudili.

„Promiňte, že vás budím, ale právě volal táta."

Až moc rychle jsem si sedla, takže se mi zamotala hlava.

„Tak dělej, povídej a nenapínej mě už."

Přišel a sedl si zepředu na postel.

„Prý bude v pořádku."

„A to je všechno?" Dívala jsem se na něj překvapeně.

„A co bys chtěla víc?" Chtěl působit klidně, ale na konci věty se mu podlomil hlas.

„Tak třeba co s ní je, jak dlouho bude v nemocnici a takovéhle důležité věci."

Zvedl se a šel ke dveřím. Křikla jsem na něj: „Kyle!"

Zastavil se mezi dveřmi a otočil se.

„To já nevím, táta byl stručný. Až přijede, tak se ho zeptej sama." Otočil se a odešel.

„Chápeš to?" Dívala jsme se s údivem na dveře.

„Co přesně teď myslíš? Pochopil jsem, že Kat bude v pořádku. To je snad hlavní, ne?"

Vzdychla jsem a odtrhla oči ode dveří. Pohled se zastavil na Jessem. Vypadal klidně.

Opřela jsem se o něj a rozbrečela se. Na nic se neptal, za což jsme mu byla vděčná. Stále mě hladil po zádech, až jsme usnula, což bylo dobře.

Ahojky, musím Vám to vynahradit, že jsem předtím nepřidávala, proto jsou dneska 2 kapitoly!!
Tak snad se budou líbit ;)

Vaše Cath <3