Spojeni hudbou

:│60│:

Čekala jsem, co z ní vyleze.

"Vím, že se to zrovna teď nehodí, ale... no prostě o jarních prázdninách jsem se dala dohromady s Ondrou."

Nevěřícně jsem se na ni dívala. Když si toho všimla, sklopila zrak.

"Promiň, neměla jsem ti to říkat. Nebo alespoň ne teď."

"Ale ne, je to skvělá zpráva." Malinko jsem se na ni usmála. Tedy alespoň jsem se o to pokusila. "Doufám, že vám to dlouho vydrží."

Merry se na mě provinile podívala

"Promiň, vážně jsem ti to měla říct jindy."

"A dost. Tak sem se rozešla s Jessem, no co. Kvůli tomu přece ostatní nepřestanou být šťastní." jak jsem to říkala, začala mi docházet jedna věc. "A víš co? Proč bych se měla trápit já, když sem nic neudělala."

"Taky si to říkám."

Vylezla jsem z postele a šla se obléct.

"Máš teď čas? Nezašla bys někam?"

"Jo, mám, ale jsi doopravdy v pohodě?"

"Jasně! Tak jdeme? Co kdybychom zajely do centra a tam si koupily něco hezkého na sebe?"

"Klidně můžeme, ale já si nic nekoupím. Mám všechno, co potřebuju."

"No tak, Merr. Já mám taky všechno. Ale chci si udělat radost."

Po chvilce jsme se domluvily a vyrazily do centra. Bylo úžasné se odreagovat.

Koupila jsem si dlouhou bílou košili. Byla vážně dokonalá a Merry mě pomalu donutila si ji koupit.

"Jestli si ji nekoupíš sama, tak ti jí koupím já."

A tak jsem si ji koupila. Sice je ještě zima, ale už mají vyndané i košile bez rukávů. Koupila jsem si světle modlou, protože se mi hrozně líbila. Pořídila jsem si i další věci. Bylo úžasné se takhle odreagovat.

S Merry jsem se rozloučila v obchodním centru, protože tam měla sraz s mámou. Takže jsem domu jela sama.

V polovině cesty mi zazvonil telefon. Ani jsem se nepodívala, kdo volá a hned jsem to vzala.

"Ano?"

"Ahoj, tady Annie. Jak je?" cítila jsem, že je veselá a má hodně dobrou náladu. Naštěstí na ty hory nakonec nepřijela, takže zatím o ničem neví. Snad.

"Jo, dobrý. Ty jsi ale dnes nějaká veselá. Stalo se něco?"

"To mi neuvěříš." smála se mi do telefonu. "Nešla bys zítra na náš trénink? Posledně to bylo fajn, ne?"

"Jo, docela jo. Nechám si to ještě proležet a večer ti zavolám, jo?"

"Super! Těším se. Já totiž věřím, že budeš souhlasit a přijdeš."

"Dobře, An. Už budu muset končit, jsem skoro doma. Ahoj."

"Čauký." zapěla a položila to.

Annie je super. Někdy až moc energická, ale jsem ráda, že se vrátila.

Když už jsem došla domů, na futrech vchodových dveří byl přilepený nějaký dopis.

Bylo na něm napsané mé jméno. Ihned jsem poznala písmo dotyčného a vracela se k popelnici. Nechtěla jsem vědět, co je uvnitř. Jenže než jsem tam došla, otočila jsem obálku. Stálo tam: 'Promiň, jsem blb' Tomu jsem se musela usmát.

Nakonec jsem ten dopis nevyhodila, ale položila na stůl v předsíni.

"Jess? Díky bohu, už jsi doma. Bála jsem se o tebe, když si byla tak dlouho pryč."

"Mami, vždyť jsem byla pryč jen chvíli." podívala jsem se na hodinky a vykulila na ně oči. "Jejda! Ono je půl osmé. Promiň, úplně jsem zapomněla na čas. Byla jsem s Merry."

"Dobře. Tak si jdi umýt ruce, ohřeju ti večeři."

Po večeři jsem si šla uklidit všechny věci, co jsem si koupila. Znovu jsem si vybavila ten pocit úlevy a odreagování nákupy. Přemýšlela jsem, že si vezmu něco zítra do školy. Sakra! Zítra už je zase škola. Proč musí prázdniny vždycky tak rychle utéct?

Nad tím vším rozímáním jsem usnula. Proč se mě, chudákovi, musejí zdát sny?

Ahoj všici!
Omlouvám se, že je tahle kapitola později, ale bohužel jsem neměla inspiraci (snad to na tom není moc vidět) a taky hodně práce okolo.

Budu ráda, když mi napíšete svůj upřímný názor nejen na tuto kapitolu, ale i na celý příběh. Díky😉

Děkuju moc za všechno.

Vaše Cath❤