Spojeni hudbou

:│113│:

Když jsme šli domu, už jsem to nevydržela.

„Co ti Merry říkala?"

Usmál se a šel dál.

Otočila jsem se, takže jsem šla pozpátku, abych na něj viděla.

„Notak, povídej."

„Až později. Ještě si musím něco zařídit, tak večer u tebe?"

Zastavila jsem se a jen se na něj udiveně dívala.

„Neboj, řeknu ti to. Jen si musím pro něco domu."

Jen jsou souhlasně kývla. Dal mi pusu do vlasů a šel domu.

Taky jsem šla domu, ale vzala jsem to přes park, kolem Loly.

Bylo docela hezky, tak jsem si sedla na lavičku, zavřela oči a užívala si sluníčko. Vnímala jsem tu sílu, kterou už sluníčko mělo a pořádně ji čerpala.

Po chvilce mi někdo zaklepal na rameno. Otevřela jsem oči a byla fascinovaná.

„Ahoj, co ty tady děláš?" vyskočila jsem a objala ji.

„Ahoj, byla jsem tady kousek u kamarádky. Jess, jsem tak ráda, že tě vidím." Pořádně mě stiskla.

„Katie, tak mě pust, ať si můžeme povídat." Nechtělo se jí, ale po chvilce mě pustila.

Bylo na ní vidět, že má hroznou radost.

„Tak povídej, jaký byl ten seznamovák? Co ten kluk?"

Viděla jsem na ní, jak se jí v očích rozsvítilo.

„Je úplně boží. Jednak fakt hezkej, ale on je i milej a vůbec. Jen má asi holku." řekla smutně, ale odhodlaně zároveň.

Otočila jsem se na ní s děsem v očích.

„Ježiš Katie, co to jako má být? Jak to víš? Docela mě děsíš."

Uchechtla se a pokračovala. „Slyšela jsem, jak s ní volal. Hádali se a říkal jí Markét. Jess, co mám dělat? On je fakt úžasný a je to fakt formát."

Chvilku bylo mezi námi ticho a já začala přemýšlet, jaké má ohromné štěstí. Ale já mám Jesseho a to je také velké štěstí. Kdybych ho neměla, tak bych nebyla tím, kým jsem teď. Sice má občas nějaké divné dny a chová se hrozně divně, ale já ho mám i tak ráda a nechtěla bych o něj přijít. Ne znova.

„Jednou jsem ho slyšela, jak na ní křičí něco vy smyslu, že ho nechápe a že pokud mu nechce rozumět, že má rád hudbu a pohyb, tak spolu asi nemaj co dělat. Bylo mi ho v tu chvíli líto." Podívala se do země.

Už jsem chtěla něco říct, ale pokračovala.

„Chtěla jsem utéct a neposlouchat ho, ale zrovna se otočil a uviděl mě. Omluvila jsem se mu a šla. Za chvilku mě došel a omlouval se mi. Chápeš to? On se omlouval mě!" podívala se na mě.

Pomalu jsem tomu přestávala rozumět.

„Proč se ti omlouval?"

„Za to, že křičel. A potom jsme si povídali. Docela dlouho, takže jsme přišli pozdě na sraz. Ale už jsme se nebavili o tom telefonátu. Řekl mi, že hraje na nějaké hudební nástroje, skládá a spoustu dalších věcí."

Když jsem jí tak poslouchala, připomínalo mi to Johnyho. Ale on to nemohl být. Nebo aspoň jsem si myslela, že ne. Dlouho jsem s ním nemluvila.

„Hele, a jak se jmenuje?"

Jen pokrčila rameny.

„To nevím." Podívala se na hodinky a zhrozila se. „Ježiš, zase jdu pozdě. Už musím letět, ahoj, ráda jsem tě potkala, tak zase někdy!" mluvila na ně, když se už vzdalovala na cestě z parku.

Ještě chvilku jsem tam seděla a přemýšlela o tom, co mi teď řekla. Byla jsem z toho zmatená a celkově to moc nechápala.

Už mi začínala být zima, tak jsem se vydala domu. Před domem už na mě čekalo překvapení. První z mnoha.

Ahoj, Konečně je tu další kapitola.

Omlouvám se, že tak pozdě, ale měla jsem problém s telefonem a inspirace taky poněkud utekla. Tak snad se vám alespoň trošku líbí.

Přeji hezký zbytek dne.

Vaše Cath❤