Spojeni hudbou

:│110│:

„Zbláznila ses?" zařvala jsem na ní, když ten kluk odešel.

„Ale Jess, vždyť o nic nejde." Vykulila jsem na ní oči.

„Merry, přece se nemůžeš líbat s každým na potkání." Protočila oči a chtěla odejít, ale já ji chytla za ruku.

„Hele!"

„Merry, nedělej hlouposti. Copak si ho znala?" ukázala jsem směrem, kam šel.

„Jess, to není tvoje věc. No tak se líbám s rukama, no. Nepoučuj mě, je to můj život."

Vytrhla mi ruku a odešla. Nechala jsem ji jít, protože jsem nevěděla, co dělat.

Je to hrozné, když víte, že byste měli něco udělat, ale nevíte co.

Ještě jsem tam.chvíli stála a potom se vydala dál, směrem centrum.

Asi po dvou hodinách bloumání a bloudění po obchodech jsem to vzdala. Stejně jsem už měla všechno, co jsem chtěla, tak jsem se vydala domů.

Po cestě mi někdo volal. Neměla jsem ani chuť a ani náladu to brát, takže jsem to nechala zvonit. Chtěla jsem být sama. Jen já a moje myšlenky.

Když jsem.docházela k domu, Jesse už tam čekal na schodech.

"Ahoj krásko, kdepak jsi byla? Proč jsi mi nezvedala telefon?"

Neměla jsem náladu mu nic říkat. Byla jsem.smutná z toho, co se stalo s Merry. Vždyť přece sama říkala, že jí to nevadí, že se rozešla s Ondrou, naopak byla ráda. Tak proč se najednou chová jako největší coura?

Přišla jsem k němu a jen ho objala a do ucha pošeptala: "Pš, prosím, njc neříkej."

Zmočknul mě a já cítila každý jeho sval a také jeho tlukot srdce. Po chvíli mě ale pustil a.podíval se na mě.

"Dobře. Nemám teda jít?"

Rychle jsem si ho zese přitáhla a jen zavrtěla hlavou, což ucítil a přitáhl si mě blíž.