Together we can make it [Marcus & Martinus]

59

Marcus
___________________

  ,,Musím do Norska, hned!" vykřikl jsem a začal jsem úplně bláznit, lítat po celém pokoji a bůh ví, co ještě jsem dělal.

  ,,Uklidni se, proč tam musíš?" zeptal se nechápavě Tinus a koukal na mě, jako kdyby se bál, že mi přeskočilo.

  Co se tam dělo? Proč jsem chtěl do Norska?

  ,,Edjjsi eofí!"

  Co je zase tohle?! Proč nevím, co jsem říkal?!

  ,,Cože?" zeptal se znovu nechápavě Tinus.

  ,,No Edjjsi eofí!"

,,Nerozumím ti..."

___________________

Nemocnice? Co je zase tohle? A proč jsem tu sám?

  Kam to jdu? Proč vcházím do nějakých dveří?

  ,,Maci," zašeptala zlomeně Emilie, když si mě v místnosti všimla.

  Stála vedle postýlky, jenže když jsem se tam snažil podívat, nikdo tam nebyl, žádné miminko tam nebylo.

  ,,Kde jsou?" vyhrkl jsem udiveně, ustaraně a nechápavě zároveň.

  Co se to děje? Kdo tu ležel? Proč jsme tu?

  ,,Kdo by kde byl? Vždyť Annika... Umřela před týdnem..."

Annika? Kdo je Annika? To byla naše dcera? Jak umřela?

____________________

  ,,Marcusi, zlato, vstávej, musíme jet," probouzela mě Em potichounku. Alespoň se zbavím toho hnusného snu.

  Dneska odjíždím. Odjíždím na první zastávku tour. Máme sraz v Trondheimu ve dvě odpoledne, ale já jdu nejprve s Emil na kontrolu, na kterou je objednaná na devátou. Takže před čtvrtou musíme vyjíždět, před čtvrtou ráno.

  Museli jsme se potichu převléknout, abychom nevzbudili Tinuse, který tu měl Violet, protože oni jedou až před obědem.

  Musím uznat, že nejradši bych ještě spal, ale nemohl bych Emil nechat jet samotnou. A navíc chci jet s ní, už jen z principu.

  Oba jsme nasedli do auta a já už pomalu vyjížděl.

  Emil mi položila ruku na stehno a pak promluvila: ,,jsem moc ráda, že jedeš se mnou." ,,Proč bych nejel? Je to něco jak moje povinnost a zároveň nechci, abys tam jela sama."

  ,,Ta tma je hnusná a upřímně netuším, jak se dostanu domů, asi autobusem," přemýšlela nahlas a já si nahlas povzdechl. ,,Mamka tě zpátky odveze, odpoledne sem veze Vio a Tinuse, pak se vrací," vysvětlil jsem, což by vyřešilo její problém. ,,Nechápu, jak můžeš takhle při tom řízení přemýšlet, nechápu. Já to nechápu. Nechápu tě. Nechápu, jak zvládáš hudbu, zvládáš mě, celou tvoji rodinu, školu, já to nechápu." To mě obdivuje? To díky, madam.

  Zajel jsem už ale na parkoviště k nemocnici a zastavil. ,,Teď už dost s tím nechápáním, jdeme dovnitř," řekl jsem, vyšel jsem z auta, zavřel dveře a přešel ke dveřím z druhé strany, abych je otevřel Emilii. ,,Tohle si nemusel, ale dík," trochu se zasmál a, vystoupila a ještě si s sebou vzala nějaké papíry.

  Vyšli jsme tedy do nemocnice, kde jsme se museli procházet různými chodbami, různými patry, protože to je jedna z největších nemocnic v Norsku. Když tak nad tím přemýšlím, tak je tu málo nemocnic, netuším, jak se to udělá, až začne rodit, vždyť bydlíme 4 hodiny od nejbližší nemocnice.

  Dostali jsme se do čekárny, ale hned nás zavolali dovnitř. Zase ty klasické otázky o Emiliiných pocitech, které vnímám jen tak napůl, protože to mně doma říká vše, tady řekne jen tak půlku. Nemám jí to za zlé. Některé věci chápu, že si chce nechat pro sebe.

  Zase jí ta doktorka dělala ultrazvuk. Já zase byl vedle Emil a držel ji za ruku. Příště už tu sedět nebudu. I když...

  ,,Tak... Byly tu dvě věci, začnu asi tou hezčí, pokud byste ji tedy chtěli vědět. Chcete tedy vědět pohlaví?" zeptala se doktorka a my s Em jsme se na sebe s přikývnutím podívali. ,,Ano, prosím," řekla ještě Em a pousmála se.

  Chvíli bylo zase ticho. Úplné ticho. Ale pak zase spustila.

  ,,Tak první je holčička a... Druhá taktéž, gratuluji," usmála se na nás, ale úsměv jí hned opadl. ,,A... Ta druhá věc?" vzpomněl jsem si. ,,Ta druhá věc... Plody se nevyvíjejí tak, jak mají. Dokonce jsou ještě menší než minule. Potřebovala bych si vás tu na pár dní nechat a udělat několik testů. Občas se to stane, nemusí to ani nic znamenat, ale vzhledem k tomu, že jsou to vaše první děti, navíc ještě dvojčata, nesmíme nic zanedbat, takže se ve tři hodiny odpoledne nahlaste na recepci a my vás přijmeme, dobře?" vysvětlovala nám doktorka.

  Jak menší než předtím? Jak do nemocnice? Co se to děje? Já odjíždím už ve dvě. Já tu nemůžu zůstat s ní.

  ,,Všechno to dobře dopadne, dobře to dopadne, věř mi to, nic to není, nic to není, jsou v pořádku, obě dvě, obě naše princezny, zvládnou to, zvládneš to, zvládneme to," šeptal jsem Emil do ucha, když doktorka vypisovala nějaké papíry.  Em se na mě podívala se slzami v očích, ale já ji konejšivě stiskl ruku. Sám nevěřím, že to bude v pořádku, ale spíš si to nedokážu představit. Co bude, když umřou? Co bude, když mi všechny umřou? Někdo je musí hlídat, je jedno kdo, ale někdo musí. Bude bydlet u nás, až ji pustí. Musím se domluvit s mamkou, aby Em přivezla nějaké věci, nemůže tu být jen tak. Nejde to. Tohle je špatně. To je pořád jen ten špatný sen. Je to jen sen. Pokračování toho prvního hloupého snu. Takové věci se přeci nedějí nám. Nikdy se neděly. Nezačnou teď. Ne. Nesmí.

  ,,Macu, pojď," zašeptala na mě Emil a beze mě vycházela z ordinace. Já se ještě ze slušnosti rozloučil a vyšel za ní. Chtěl jsem jít chodbou k východu, ale tou cestou Em nestála. Nechápavě jsem se rozhlížel po chodbě a najednou jsem si všiml brunetky sedící na nějaké sedačce s hlavou v dlaních, jak se snaží utišit své vzlyky.

  ,,Lásko, bude to v pořádku, věř mi, nic se nestane," sedl jsem si vedle ní a snažil se jí uklidnit. Není to dobré znamení, těch knížek máme doma tolik, že už i z nich jsem to vyčetl. Netuším, co to znamená, ale ne nic dobrého. Snad se to spraví nebo je to jen planý poplach.

  ,,Umře, jedna... Minimálně jedna umře. Proč to vím? Proč mám takový hnusný pocit? Proč je vždycky ta menší, až o moc menší? Marcusi, nezvládne to..."

___________________

Vydáno: 25. 12. 2020