Together we can make it [Marcus & Martinus]

19

Emilie

,,A co takhle kdybys tu přespala?!" vyhrkl najednou Marcus nahlas, až jsem se lekla. ,,Máme... Máme malý problém," pokynula jsem hlavou na Auroru. ,,Máš snad doma rodiče a ti se o ni postarají," připomenul mi a já zakroutila hlavou. ,,Jsem doma s malou sama dneska, šli někam na oslavu, vážně nemůžu spát u tebe," vysvětlila jsem mu trochu smutně. ,,Tak... Co takhle kdybych pomohl?" navrhl mi po chvíli, ale z jeho výrazu to ani jemu nepřišlo, jako nejlepší nápad. ,,Jseš určitě strašně moc unavenej a rodina s tebou chce taky určitě strávit nějaký ten čas," řekla jsem nahlas jedny z důvodů, i když vím, že i on o nich věděl.

,,Jak ses tady vůbec měla ty? Škola a tak?" zeptal se a oba jsme občas zkontrolovali Auroru, která teď ležela na gauči mezi námi. ,,No začala jsem se bavit s Tobiasem," oznámila jsem mu vážným hlasem, ale vnitřně mi bylo do smíchu. ,,Cože?! S Tobiasem? Děláš si srandu? Neudělal ti už něco? Jseš v pořádku? Vážně není tohle dítě tvoje a jeho?" naléhal na mě se zděšeným výrazem a já pokračovala: ,,vlastně... Auroře vybíral i jméno, pravý otec no." ,,Původně jsem ti to chtěla říct i dřív, ale zakazoval mi chodit i ven s ostatními, natož někomu brát telefony," vysvětlovala jsem přesvědčivě, ale v duchu jsem se smála. ,,Vždyť ta malinká... Co ti udělal? Emilie, kterou znám já, by se takhle nikdy nechovala. Neznásilnil tě..?" koukal na mě se strachem v očích a já poznala, že tady končí veškerá legrace. ,,Maci, je hezký, že se takhle staráš, už nejednou mi to pomohlo, ale tentokrát jsem to nemyslela vážně. Aurora je doopravdy mojí mamky, ale je fakt že s Tobiasem sedím ve třídě," přiznala jsem. ,,Neubližuje ti tam? Vím, že s ním bylo několik problémů na starej škola, ale vůbec nevím jaký," vysvětloval mi a připadalo mi, že mě zkoumá starostným pohledem. ,,Sedíme spolu týden, nic mi zatím udělat nestihl, kdo ví, co-" najednou mě zastavil v půlce věty. ,,Už to mám! Půjdu přespat k vám a pomůžu ti Aurorou," vykřikl tak moc, až se z toho probudil to několika týdenní sluníčko, čímž myslím mojí mladší sestru. ,,Nejsme na koncertě, nemusíš tu křičet," trochu jsem se nad ním zasmála, než jsem začala Auroru trochu uklidňovat.

,,Omlouvám se, vůbec mi nedošlo, že nemůžu křičet, když je tu ona," omluvil se mi, když jsem ji po chvíli nějak uklidnila. ,,Marcusi, je to v pohodě, ona by se stejně za chvíli znova ozvala, už budu muset jít," zdělila jsem mu trochu posmutněle, přičemž jsem pořád držela malou v náručí. ,,A co to přespání?" zakňučel Marcus. ,,Tak pojď se mnou, pak se ale vrať domů a uvidíš, jak vaši a já ještě musím zkontrolovat, jak bychom tebe dostali nahoru, nebo postýlku malý dolů," vysvětlovala jsem mu a in se okamžitě začal přesouvat na vozík.

,,Můžu to přece vyskákat po jedný noze," napadlo ho, když už se mnou stál venku a já dávala malou do kočárku. ,,Vyřešíme to tam, ano?" navrhla jsem, jenže on udělal nějaký nesouhlasný zvuk. ,,Ano, můžeš u nás přespat, jen si to domluv s tvojí mamkou," připustila jsem nakonec a oba jsme už vyjeli od jejich domu.

Do deseti minut už jsem stáli před naším domem a já ještě slyšela svoje rodiče, jak se hádají s tetou a strejdou a předpokládám, že bratranec tam sedí někde u telefonu.

,,Neříkala jsi, že jsi doma sama?" zeptal se nechápavě Marcus, když já jsem se už snažila odemknout vchodové dveře. ,,Podrž ten kočár," ignorovala jsem jeho otázku a vrazila mu do ruky rukojeť od kočáru.

,,Ták a dovnitř!" zvolala jsem pyšně, protože se mi povedlo odemknout naše, dalo by se říct, i rozbité dveře. Kočár jsem si vzala od Maca a zaparkovala ho kousek na stranu, aby nejdřív mohl vjet Mac.

,,Můžu?" zeptala jsem se a myslela tím, jestli bych ho mohla převést přes práh, občas s tím totiž mívá ještě problémy. ,,Prosím," zamumlal zostuzeně. Chápu, že mu není příjemné to, jak se o něj každý stará, mně by to taky nebylo, jenže já se ho pokusím naučit žít s tím, že to opravdu není nic špatného a že někteří lidé, jako třeba já, to dělají rádi.

Popadla jsem tedy rukojeti od jeho vozíku a pomalu ho převezla přes náš práh. Není to tak těžké, jen si člověk musí zvyknout.

Marcus seděl tedy vevnitř a já mu opatrně předala malou, odvezla kočár na místo pro něj určené a nakonec vešla dovnitř, přičemž Marcus radši zůstal pořád u dveře, protože se pravděpodobně bál mojí rodiny, či co já vím.

,,Chceš sundat botu?" zeptala jsem se ještě předtím, než jsem si chtěla vzít malou. On jen zakroutil hlavou a bitů si začal sundavat o vozík, takže se mu ji po několika pokusech podařilo sundat.

,,Mami?!" zavolala jsem tentokrát už s Aurorou v ruce a odešla do útrob našeho domu.

Chtěla jsem po ní, aby ještě nakrmila malou, jenže ona byla líná, takže jsme s Macem šli připravit mlíko. Jeďte předtím než jsem se stačila domluvit na tom, kdy se vrátí už všichni odešli a já si pomalu nevšimla zbylých členů rodiny.

,,Měli bychom nahoru," řekl Marcus, když si začal všímat, že je už skoro večer. Nebyl večer, bylo půl páté, ale jak tu zapadá slunce brzo, tak je to večer.

,,Jak se tam chceš ehm... Dostat?" zeptala jsem se ho opatrně. ,,Po s hodech," oznámil mi jako by to bylo naprosto samozřejmé. Nemyslí to vážně, že ne? Vzhledem k tomu, že se rozjel ke schodům, tak pravděpodobně ano.

  ,,Maci, počkej na mě!" zavolala jsem na něj a Auroru jsem nechala uprostřed gauče. Když jsem dorazila k Marcusovi, uviděla jsem, jak se trápí v skoro v polovině schodů. Neváhala jsem ani minutu a okamžitě mu přiskočila na pomoc. ,,Opři se o mě druhou rukou," nakázala jsem mu a on tedy tak udělal.

  ,,Neublížil jsem ti?" zeptal se zostuzeně a provinile zároveň. ,,Macíku, já ti strašně ráda pomáhám, je to skvělý pocit a přijdu si, že mě konečně někdo má rád a potřebuje mě," vysvětlila jsem mu a on se na mě pousmál.