Together we can make it [Marcus & Martinus]

56

,,Okamžitě s tím přestaňte! Já se s tím nepeču, abyste to hned snědli!" zakřičela jsem na Gunnarseny, kteří mi ujídali předposlední várku cukroví.

  Byly dvě hodiny ráno a my, respektive já jsem pekla cukroví. Gunnarseni mi předevčírem slíbili, že oni to udělají, protože já jsem byla dva dny u svých rodičů. Jenže ti dva pitomečci si na to vzpomněli, když už jsem byla zpátky tady u nich. Takže tady teď 24. prosince v noci děláme cukroví, sice je ho málo, ale oni se z ničím nespokojí a všechno to jí. Když jsem souhlasila na bydlení s nimi, netušila jsem, že budu skoro jak jejich chůva. To trochu přeháním, ale občas to tak je.

  ,,Kdyf ovo je fo dofrý," říkal Marcus s plnou pusou a já si jen povzdechla. Chová se jak malé dítě. A Tinus taky. Oba dva. ,,Jděte spát, než váš zabiju a předtím jděte zamknout dveře," rozkázala jsem jim a dávala do trouby poslední várku cukroví. Oba dva někam zmizeli, takže já jsem si v klidu sedla ke stolu a snažila se neusnout. Byl to dlouhej den a asi si budu muset udělat kafe, abych tu neusnula.

  Kluci šli pravděpodobně tedy spát, ale mně se až ve tři dopeklo poslední cukroví.

Vypnula jsem troubu a během čekání na to, až mi tedy ta poslední várka vychladne, vzala jsem tu dřívější a začala na cukroví z ní mazat marmeládu. Díky bohu, že mě moje babička naučila péct, ještě když jsem byla mladší, jinak nevím, co bych teď dělala.

  Navíc letošní Vánoce budou úplně zmatené. Moje rodina vždycky večeří v pět, takže ve tři jdeme k nám, popovídat si s rodinou a tak. A Gunnarseni večeří v sedm, takže k nim přejdeme v těch pět, kdy moje rodina už začíná s tou večeří. U Gunnarsenů se plánujeme zdržet tak 2 hodinky maximálně a pak máme jít k nám domů, sami si dát jídlo, dárky a odpočinout si. To je to, co budu potřebovat nejvíc, protože mám dojem, že jsem usnula na židli při natírání té marmelády.

  Najednou jsem ucítila ostrou bolest v žaludku, což mě probudilo, ale já už dávno poznala, co se děje. Musím najít svého kamaráda jménem záchod, jinak můj včerejší oběd skončí na podlaze v kuchyni, což jsem rozhodně nechtěla.

  Vylítla jsem tedy do koupelny v dolním patře a znovu musela přežít tu nechutnou věc. Ale když je to normální a v pořádku, tak bych se neměla ani ničeho bát. Jenže bojím. Nemám v ničem jistotu. Jistota je jen v tom, že... Doopravdy žádnou nemám. Nenarozená dvojčata mi můžou kdykoli umřít, Tinus a Mac budou pryč, může s nimi kdykoli spadnout letadlo a já? Budu doma sama. Když se něco stane, nikdo o mě nebude vědět, budu tu ležet zraněná, pak mrtvá.

  Ne. Nesmím na nic takového myslet. Musím se uklidnit. Začnu se připravovat na maturitu, ty dvě malý zlatíčka a na život s Marcusem. Všechno bude v pořádku. Vše bude v pořádku. V pohodě. Bude to v pohodě.

  Z koupelny jsem odešla ne po obvyklé půlhodině, ale dlouhé dvouhodinovce. Však jsem včera ani nic nejedla. Kde se to bere všechno? Nevyzvracela jsem už i ty děti? Krev jsem tam taky zahlédla tak by... Nesmysl. A teď jdu ještě spát.

Přišla jsem do kuchyně a podívala se na hodiny, co viseli nad vchodem z obýváku do kuchyně. Sedm hodin ráno. Takže Gunnarseni mají ještě půlnoc.

Odešla jsem tedy do obýváku, kde jsem usnula hned, jak jsem si lehla. Prostě jsem jen unavená. To je normální, ne?

  Vzbudila jsem se po dalších dvou hodinách, sice celá rozlámaná, ale odpočatá a to pro mě bylo hlavní. Zvedla jsem se a šla se podívat po zbytku domu, kde jsou Gunnarseni, jenže nikde jsem je nenašla. Jediné, co tu po nich zbylo, byly neustlané postele.

  Rozhodla jsem se tedy, že jim zavolám.

  Marcus nezvedá.

  Tinus nezvedá.

  Achjo. Ty jsou dvojka.

  Ale mně volá Emma! Skvěle, tak jí to vezmu.

  ,,Ano, Emmi?" ,,Ahoj, já jen že je tu Marcus s Tinusem. Máš sem prej přijít. Marcus byl na vozíku a říkali, že mu to nějak podjelo nebo tak něco. Máš sem prostě přijít a asi mu pofoukat jeho nataženou prdel nebo tak něco," vysvětlila mi Emma a já slyšela, jak na ni něco zakřičel Marcus a já se jim prost zasmála. ,,Hned tam jsem," řekla jsem rychle se smíchem, vytípla hovor a šla se rychlo obléknout do bundy a bot, což mi trvalo sotva dvě minuty.

  Vzala jsem si telefon, klíče a vydala se ke Gunnarsenům na druhou stranu ulice. Cesta trvá maximálně pět minut, i když mě dnes trvala asi osm.

  Znovu jsem vyndala klíče a odemkla vchodové dveře ke Gunnarsenům, sundala jsem si boty, bundu, přivítala se s Ticem, který za mnou přiběhl a pak jsem šla hledat toho mýho idiota.

  ,,Ehm... Veselé Vánoce," usmál se trochu zastuzeně Marcus, když jsem vešla do obýváku a uviděla ho na gauči. ,,Cos to proboha zas vyváděl?" zasmála jsem se mu a sedla si vedle něj. ,,Ehm... Padal?" ,,Achjo, ty jseš taky ňouma, zvládneš jít domů? Nebo jet," zeptala jsem se ho, on přikývl, začal se zvedat a po chvíli už jsme byli na cestě.

___________________

Vydáno: 22. 12. 2020