Together we can make it [Marcus & Martinus]

83

,,Ani jedny nejsou ty pravý, já to vzdávám," povzdechla jsem si, když jsem se podívala na řadu svatebních šatů, které jsem si už vyzkoušela. ,,Kašlem na to, budu se vdávat v džínách," rozhodla jsem a otočila se na moji mamku, Anne, dokonce i Emmu, které tu všechny byly se mnou. Minule tu se mnou byla Violet a ta řekla, že tohle se mnou už nebude nikdy nic absolvovat, takže teď tu jsem s těmihle třemi.

  Přesně za měsíc máme s Marcusem svatbu a já pořád nemám šaty. Snažila jsem se, ale nijak to nikdy nedopadlo. Už v lednu mě Marcus poslal na nákupy, ale to jsem si nic nevybrala. V únoru taky nic, březen to samý, v dubnu jsem nemohla, to měli holky oslavu prvních narozenin a bylo to všechno zamotaný, v květnu jsem jela skoro až do Švédska a teď stojím tady. 800 kilometrů daleko od holek a Marcuse a vybírám šaty. Tohle je poslední obchod v celém Norsku, jestli se nestane zázrak, tak se nevzdám.

  ,,Em, nemůžeš se vzdávat v džínách, můžeš, ale neměla bys tak hezký vzpomínky a jednou ty šaty můžeš dát jednej z holek," připomněla mi mamka a já se zoufale podívala na nějakou slečnu, která byla o něco málo starší než já, a celou dobu mi tu vybírala šaty, které si mohu zkusit.

,,Mám tu ještě pár šatů, je mi moc líto, že jste si nevybrali z těchto, mám přinést tedy ty další?" zeptala se ta mladá prodavačku.

,,Děkuju, to byste byla moc hodná, já vám půjdu klidně pomo..." nechala jsem to vyznít do ticha, když jsem si všimla, že se na mě mamka podívala naštvaným výrazem. ,,Já tam s vámi skočím," ozvala se Emma a šla tedy s tou slečnou.

  Emma nedávno oslavila čtrnácté narozeniny, díky čemuž jsem si uvědomila, jak rychle ten čas letí. Aurora měla taktéž narozeniny a dvojčata je měla už nějakou dobu předtím. Je to zvláštní, ale strašný. Všechno to je tak rychlé.

  ,,Co tyhle šaty?" ozvala se najednou Anne, když už prohrávala šaty, které sem teď přinesly. ,,Tak já si je jdu zkusit," rozhodla jsem, vzala ty šaty a šla si je tedy zkusit. Po dnešku vážně umřu. Dvanáct hodin jsme jeli srm do Tromsa, teď jsme tu tři hodiny a další dvanáctihodinová cesta nás čeká. Přijeli jsme v osm ráno a už je skoro jedenáct.

  Bez podívání se do zrcadla jsem v šatech odešla zpátky za mými třemi poradkyněmi, přičemž tu nejmladší překvapivě ještě neomrzelo koukat na to, jak se jim ukazuji v šatech. Upřímně ani jedna nevypadá nějak extra otráveně.

  ,,Tak co říkáte na tyhle?" zeptala jsem se, když jsem přišla k nim. Emma ke mně hned zvedla pohled a na tváři se jí objevil nadšený výraz. ,,Tyhle si musíš vzít! Vypadáš jako princezna!" vykřikla hned, přešla ke mně a začala mě tahat k zrcadlu.

Já jsem tedy i dobrovolně k zrcadlu přešla a podívala se na sebe. Musím dát Emmě za pravdu. Sluší mi to. Hlavně ty šaty byly ideální. Nebyly ani příliš dlouhé, ani příliš krátké, neodhalovaly moc, ale zároveň to nevypadalo, že se schovávám před sluníčkem. Byly perfektní.

  ,, Marcusovi by z tebe opadla i protéza," zasmála se Anne, přičemž její poznámky si od nás všech získala také malé uchechtnutí. ,,Moc ti to ale sluší, takhle si tě dokážu na svatbě překvapit," ozvala se ještě moje mamka. ,,Jsou perfektní o tom žádná, ale... Nemůžeme se na všechny šaty ještě jednou podívat?" navrhla jsem trochu nejistě. Holky mi to sice odsouhlasily, ale rozhodly, že ty poslední šaty prostě necháme někde na straně, takže jsem se z nich byla svléknout a pak jsme začaly zkoumat každé šaty zvlášť.

  Moc dlouhé. Moc velkej výstřih. Moc jednoduché, moc málo krajky, moc krajky, slíže rukávy, nedá se v nich dýchat...

  Tímto jsme zabraly další hodinu a půl, ale nakonec jsme vážně skončili u těch šatů, které jsme předtím vybraly. Doufám, že Marcusovi se budu alespoň trochu líbit. Stačí úplně malinko. Hlavně ať se mi nesměje.

  ,,Já asi ani nechci svatbu," zamumlala jsem už v autě, když jsem znuděně koukala z okna. ,,Tak to chci vidět, jak to budeš vysvětlovat Marcusovi," zasmála se Emma. ,,No, já jakoby nechci svatbu, ale chci s tebou být, takže jakoby, ale nechci tu svatbu," začala imitovat Emma a ještě víc se smát. Já jsem vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli s ním chci být, nebo ne. Prostě to beru tak, jak to je.

  ,,Emil, poslouchala jsi mě?" ozvala se najednou mamka, ale já jen záporně zakývala hlavou. ,,Co jsi říkala?" zeptala jsem se. ,,Říkala jsem, že je to normální, to je prostě stres z toho a asi velká změna pro tebe," vysvětlila mi znova. ,,Hm... Nemám pak řídit?" změnila jsem téma a otázku mířila na řídící Anne. ,,My tři se můžeme prostřídat po čtyřech hodinách, ale Emil, ty nemusíš tak dlouho."

  Domů jsem dojeli až za očekávaných 12 hodin, což bylo okolo půl druhé ráno. Šaty jsem svěřila Anne, aby je někam schovala, protože já bych je domu asi uhlídat nezvládla. Vlastně nechápu, proč já už šaty mít musím, ale Marcus ještě oblek nemá. Není to trochu nefér?

  Když jsem došla domů ani jsem neřešila nějakou kuchyň, obývák, dokonce ani nic jiného a šla jsem rovnou do postele, kde jsem chtěla obejmout Marcuse, jenže jsem se zarazila, když v posteli byly jen dvě peřiny. Okamžitě mě přešla veškerá únava a přepadl mě strach a nechápavost. Rychle jsem přešla k postýlkám a chtěla se podívat na holky, jenže ty tam také nebyly.

  ,,Tinusi?" zaťukala jsem na Tinusův pokoj a čekala, že někdo něco řekne, ale ne, nikdo se neozval.

  ,,Marcusi?!" zavolala jsem na celý dům. ,,Jste tu někdo?!" zavolala jsem zoufale, ale nic se neozývalo. Rychle jsem sáhla do kapsy, vyndala telefon a vytočila Marcusovo číslo. To mě opustil nebo?

  ,,Áno, má paní?" zasmál se Marcus do telefonu. ,,Můžeš mi vysvětlit, kde jseš a kde jsou holky?" naléhala jsem na něj. ,,Klid, vše je v pořádku," vysvětloval znovu v klidu. ,,Tak kde jste?" naléhala jsem na něj už trochu naštvaně. ,,S Tinusem jsme jeli do Trondheimu koupit oblek," vysvětlil. ,,A kde máš sakra holky?" ,,Momentálně spí vedle mě na posteli, vše mám pod kontrolou," vysvětlil.

___________________

Vydáno: 30. 1. 2021