Together we can make it [Marcus & Martinus]

62

  ,,Vyrostly. Obě dvě vyrostly. Jsou teď stejně velký. Ta menší vyrostla za den. Za jeden jedinej den tři centimetry. To je přece úžasný," rozplývala jsem se nad tím šťastně a čekala na reakci Marcuse. ,,Úžasnej koncert, k tomu tahle úžasná zpráva. Já svůj život miluju," vydechl Marcus. ,,Vy už máte po koncertu? Vždyť není ani osm, nestalo se tam nic?" vyptávala jsem se trochu zařazeně. ,,Koncert začínal v pět, končil v půl sedmý a teď jsem akorát přišel na hotel," vysvětloval mi a já se malinko zarazila. ,,Omlouvám se, nechám tě si odpočinout, muselo to bejt náročný." ,,Chci si ještě volat, ale zavolám až za chvíli, teď musím něco udělat," zamumalal rychle, nechal mě se s ním rozloučit a hovor típnul.

  Jak našich hovorů s Marcusem příbývalo, mých dnů v nemocnici ubývalo a stejně tak rychle mi uběhl týden doma s Anne, Emmou, Erikem a Ticem. Ale po tom týdnu? Co jsem asi tak dělala? Můžete hádat, vsadím se, že to budete mít dobře.

  Přesně tak, jela jsem za Marcusem. Když mě pouštěli z nemocnice, volala jsem si s Violet, kde budou a kdy přesně přiletí a zařídila si letenky, odvoz do jejich hotelu, ale pokoj zatím ne. Třeba mě Marcus bude chtít u něj.

  Marcus o ničem neví, myslí si, že jsem v klidu u něj doma v posteli a šetřím se. To tak. Šetřím se maximálně tak ve spaní. Kdo asi chodí běhat s Ticem? Kdo asi chodí nakupovat do Møsjenu v tomhle mrazu pěšky? Kdo chodí na procházky s Aurorou? Na všechno je jedna jediná odpověď. Já. Kdyby se to dozvěděl Marcus, zabil by mě a stejně tak mě zabije, až zjistí, že právě teď vystupuji z taxíku před hotelem, kde by měl být ubytován, a dokonce i teď by tu měl být. Mají tady čtyři dny volno, aby si odpočinuli a pátý den mají zkoušku a rovnou i koncert.

V hotelu bylo poměrně dost lidí, takže si nikdo nevšiml, že jdu nahoru, kde se nacházejí všechny pokoje. Od Violet jsem měla informaci, že jsou v sedmém patře, a jelikož jsem nechtěla zabírat výtah, musela jsem všechny ty schody vyjít. Vlastně to nebylo nijak náročné.

  A teď ten pokoj. Kolik že to bylo? Vždyť to bylo jako datum našeho výročí. Takže 199. A Violet s Tinusem mají 200. Takže kašlem na Tio, takto fanoušci pojmenovali shop těch dvou, a jdeme rovnou zaklepat na dveře od Marcova pokoje.

  Nic se neozvalo. Vůbec nic. Tak znovu. Silnější zaťukání a teď chvíli čekat.

  ,,Vstupte!" ozvalo se najednou zpoza dveří a já tedy pomalu otevřela a vešla dovnitř hotelového pokoje. Marcuse jsem zatím nikde neviděla, a tak jsem si sundala bundu, pověsila jí na věšák a až pak se vydala hledat Marcuse.

  Když jsem vešla do hlubin jeho hotelového pokoje, uviděla jsem, jak sedí na posteli a snaží se někomu dovolat.

,,Sakra Emilie, zvedni to," zaskuhral potichu a stále si mě nevšímal, jako by zapomněl, že někdo šel do jeho pokoje. ,,A nechceš mi to radši říct takhle?" promluvila jsem pomalu a potichu, abych ho moc nevylekala.

  Zvedl ke mně nechápavý pohled, ale v jeho očích se do tří vteřin objevily jiskřičky štěstí.

  ,,Lásko, co tu děláš?" vydechl udiveně a stále mezi námi udržoval ten metrový rozestup. Udělala jsem tedy špatně? ,,Chtěla jsem tě překvapit?" vysvětlila jsem mu, ale takovým zvláštním tónem. Nevím, jestli se vážně nezlobí. Co když mě vyhodí? Polehim znovu domů?

  ,,Chyběla jsi mi," zašeptal a najednou jsem se ocitla ve strašně pevném objetí. Vážně mě svíral hodně. Kdyby tomu tak nebylo ani bych si nevšimla, že mě objímá.

  ,,Maci, umačkáš mě," zasmála jsem se trošku, ale i tak jsem ho objala nazpět. Neviděli jsme se přesně dva týdny, ale chyběl mi.

  On mě najednou úplně pustil a krok ode mě odstoupil. Co mu zase je? Vždyť by mě nezabil.

  ,,Macu, co je?" zeptala jsem se ho doopravdy nechápavě. Nevím, co se zase stalo. On na mě ale začal koukat tentokrát s úžasem a otevřenou pusou. ,,Miminka naše, pojď si lehnout, prosím," vyhrkl najednou a začal mi na posteli dělat místo. Nerozbil ho někdo? Je skoro jako robot.

  Já jsem se tedy na jeho postel jen posadila, ale on mě přesunul do lehu, ve kterém mě ještě jednou objal. Objetí jsem mu samosebou oplatila a byla jsem ráda, že mu to asi ani nijak nevadí. Rukama mi však přejel až někam na boky a tam se zastavil. Co to vyvádí proboha? Řekni mi pět a půl slova a pak tohle, ne tak počkat. Ruce se dále přemisťují. Lépe řečeno se přemisťuje jen jedna, která skončila na mém břiše, i přes to, že mám mikinu.

  ,,Musíš mi to všechno říct, já ti toho taky chci říct strašně moc, ale nejdřív, pokud můžu, tu mám nějakou práci," oznámil mi a v určité části skoro až prosil za doprovodu kývnutím hlavou směrem k místu, kde byla jeho ruka. Já jsem jen přikývla a on začal pomalounku vyhrnovat jak moji mikinu, tak triko a nakonec k mému břicho posunul hlavu.

  ,,Takže vy dvě sluníčka," začal Marcus a začal tam něco mumlat. Bude perfektní táta. Říkám to pořád, že bude.

  Snažila jsem se pochytit, co říkal, ale nic z toho jsem neslyšela. Občas tedy nějaké slovo, jinak nic. Nezbývalo mi tedy nic jiného než ležet a užívat si příjemný pocit Marcusovy ruky na mém břiše.

  Jenže teď mě to napadlo. Se mnou prohodí pár slovíček, ale pak si začne mluvit na svoje budoucí dcery sáhodlouhými proslovy. Co když by se mnou nebyl, kdyby nebyl těch dvou? Co když jen chce děti? Co když mě odkopne?

  ,,Tak a teď my dva," pronesl Marcus, znovu mi upravil oblečení, ještě mě zabalil do deky a přesunul se ke mně nahoru. ,,Víš, že tě miluju a nepřestanu, že to víš? Prosím," šeptala jsem a koukala mu hluboce do očí. ,,Em, vždyť já tohle vím, stejně tak miluju já tebe, nad čím zase přemýšlíš? Co se stalo?" začal se starat Miluje mě. Tohle je důkaz. Prostě je i kdyby nebyl.

___________________

Vydáno: 28. 12. 2020