Together we can make it [Marcus & Martinus]

79

  Dnes je 19. 9. a já s Marcusem máme výročí. Za dva týdny budou mít holky půl roku a Tinus s Vio spolu už jsou spolu přes devět měsíců. O podivné ženě z telefonátu před oslavou Emmy a Aurory jsem od té doby neslyšela. Bylo to, jako by se vypařila.

Já jsem se právě vrátila od mamky, která se nabídla, že dvojčata pohlídá, že je skoro ještě neviděla, a tak si je na dnešek vzala.

  Kluky jsem našla na sedačce hrající FIFU, přičemž Violet je dneska kvůli zítřejším testům doma a učí se. Sama jsem si sedla na sedačku a chvíli pozorovala, jak tam hrajou. Myslím, že vyhrával Marcus nebo to byl Martinus..? Jsem v tom zmatená a to se mě to snažili několikrát naučit. Poprvé ve 14. A teď tu jsme o pět let později a vidíte to.

  Z mého sledování mě ale vyrušil zvonek ode dveří, kam jsem se vydala, protože kluci pořád hráli.

Než jsem došla ke dveřím, osoba zazvonila ještě dvakrát a já tedy malinko přidala.

Dveře jsem otevřela a za nimi stála nějaká žena, holka, netuším.

  ,,Dobrý den, přejete si?" zeptala jsem se jí mile a ona hned odpovídala. ,,Marcuse Gunnarsena." ,,Prosím," skoro na mě prskla, kvůli čemuž jsem nechápavě zamrkala. ,,A vy jste..?" zeptala jsem se ještě. Co když je to ta Samantha? Vždyť říkal, že se možná jednou domluví k tomu, aby sem přišla... ,,Však on už bude vědět." ,,Tak tu chvíli počkejte," oznámila jsem jí, falešně se pousmála a došla k Marcusovi do obývacího pokoje.

  ,,Máš tam návštěvu," oznámila jsem mu, ale on na mě hodil jen nechápavý pohled. ,,Prej budeš vědět, kdo to je," vysvětlila jsem a on okamžitě vystřelil ke dveřím.

  ,,Kdo tam stál?" vyrušil mě Tinus z mého přemýšlení. ,,Nějaká ženská," povzdechla jsem si a sedla si vedle něj na gauč. Už se nadechoval, že něco řekne, ale křik těch dvou ho přerušil.

  ,,Samantho, kolikrát ti mám říkat, ať sem nelezeš?! Vždyť víš, že tě nesmí vidět!" křičel na ni, spíš jen zvýšil hlas, Marcus a mě pomalu začalo bolet na hrudi, kdo je ta Samantha? ,,A co jsem podle tebe měla dělat?! Vždyť ses neozval, bůh ví jak dlouho! A říkal jsi, že v srpnu už to s ní budeš mít vyřešený!" křičela na něj ona nazpět. ,,Ne, nemám to s ní vyřešený! Vždyť už jsem ti říkal, co bylo s holkama! Nemůžu na ni vybalit ještě tohle!" bránil se Marcus, jenže v tu chvíli ve mě strnulo. Holky. Já o nich neslyšela. A posledních pár měsíců pořád přirovnává jejich spánek k mrtvolám. Když jsem je odvážela, taky spaly. A proč mi mamka ještě nevolá, co je s nima? Vždyť vždycky volala, už jen když měly hlad nebo se s nimi dělo cokoli jiného.

  Rychle jsem se zvedla a a ve strachu vyběhla směrem k mému starému domovu. Tinus na mě ještě něco volal, ale já ho naprosto ignorovala. Kde jsou holky? Co je s nima? Co když jim ublížila Aurora? Co když nadýchaly ani předtím?

  Z očí mi tekly slzy, nemohla jsem dýchat, ale musela jsem tam doběhnout.

Ani na nejrušnější silnice v Trofors jsem nedala pozor, ale najednou jsem uslyšela zaskřípat brzy a něčí křik.

  ,,Nemůžeš dávat pozor, ty Káčo pitomá?!" Se zděšením jsem se otočila na majitele vozu a vyděšeně na něj koukala. ,,No, uhni přece! Nestůj na tý silnici!" rozkřikl se a já okamžitě uhnula. Co když je někdo přejel? Vždyť neumí chodit. Co když přejel někdo kočárek?

  Rychle jsem došla ke dveřím od domu, ve kterém bydlí moje rodina, odemkla bleskurychle dveře nouzovým klíčem a ještě než jsem cokoli zavolala, snažila jsem se relativně uklidnit.

,,Mami?!" zavolala jsem, ale nic se neozvalo i dům byl podivně tichý. ,,Tati?! Aury! Holky..." volala jsem do domu a ke konci opřela hlavu o zeď v předsíni.

,,Ne! Ne! Ne! Ne! Kam jste mi zmizely?!" zakřičela jsem křikem plným bolesti a svoje vzlyky už se ani nesnažila zastavit. Marcus nevěra. Holky mrtvý. ,,Ne..." šeptala jsem mezi vzlyky, jako bych tomu nechtěla uvěřit.

  Jako hromádka neštěstí jsem nakonec seděla v koutě a vzlykala tak moc, jak jen to šlo. Nešlo to zastavit, nešlo s tím vůbec nic udělat. Je to moje vina. Moje. Neměla jsem je sem dávat. Moje štěstí přece není důležitý. Ony jsou štěstí. To já je zabila.

  ,,Teto, proč je otevřeno?" ozvalo se najednou kousek od mě, což mě přinutilo k dočasnému zmlknutí. Bratránek. K čemu je mi bratránek, když nemám je. Nemám svou rodinu.

  ,,A co mám dělat s tím miminem u mě v náručí?" Okamžitě jsem zbystřila a okamžitě k němu otočila hlavu. Nesl jednu z mých holčiček v náručí, přičemž mamka držela druhou a vedle ní se motala Aurora.

  ,,Darcy," vydechla jsem zlomeně a šla mu ji vyrvat z náručí. ,,Darcy, Darcy moje," rozvlykala jsem se nanovo a začaly se mi klepat ruce, ve kterých jsem ji měla.

  ,,Em, co se stalo, mám zavolat Marcuse?" zeptala se mamka, přičemž já pevně svírala malou v náručí. ,,Ne! Jeho ne, ne, já... Asi. Já... Ony umřely," mlela jsem páté přes deváté a znovu propadla hysterii. Ale ony jsou mrtvé! Nebo... Elin teď u mamky začala plakat.

,,Em, uklidni se, jsou v pořádku. Já je ještě chvíli pohlídám, ať máte s Marcusem klid," nabídla se mamka a naznačovala, ať jí dám Darcy. ,,Budeš mi psát, že ano? Kdykoli se něco změní, mami, že ano?" ujišťovala jsem se a šla Darcy opatrně dát do postýlky.

  ,,Emi?" snažila se mojí pozornost najednou upoutat Aurora, přičemž mě ještě zatáhla za nohavici u kalhot. ,,Pojď, beruško, ségra musí ještě někam jít," řekla jí mamka a už se věnovala jí a dvojčatům. ,,A ty už běž! Dnešek si máš užít!" řekla mi povzbudivě, já však vyšla pomalou chůzí z domu a přemýšlela, kam teď jít. Mám čelit Marcusovi a jeho možné nevěře? Ano, to je přesně to, co chci udělat. Budu dělat, jakože nic a nic se nebude dít. Rodinka se dvěma dětmi. Perfektní. Takže já musím za ním. Nebo... Jestli je to nevěra, dřív či později to vyjde najevo, jestli není, tak jsem jenom kráva.

___________________

Vydáno: 24. 1. 2021