Together we can make it [Marcus & Martinus]

80

Pomalu jsem vešla do obýváku a podívala se, jestli tam je někdo z těch dvou. Pro mě překvapení oba dva seděli na sedačce a znovu hráli.

,,Ahoj," zašeptala a sedala si vedle nich. Marcus okamžitě odhodil ovladač někam vedle sebe na sedačku a hned po tom mě sevřel v pevném objetí.

  ,,Kde jsi byla? Co se stalo? Proč jsi plakala?" vyhrkl na mě rychle. Nechápavě jsem na něj otočila hlavu a čekala na vysvětlení. Jak jakože plakala? Odkud to ví? ,,Máš totiž zarudlé oči..." zašeptal a jednou rukou mě pohladil po tváři. ,,Co? Tohle? Ne, to se mi jen něco dostala do oka. To nic není. Jak ses mezitím měl ty se Samanthou?" snažila jsem to nějak zamluvit a vymluvit se. On nic neříkal a snažil se vymluvit nějakou asi výmluvu. ,,Kdo to vlastně je?" zeptala jsem se ještě. ,,Ehm... No, ona to je jedna známá. Tu nemůžeš znát," soukal ze sebe pomalu. ,,Fajn," pousmála jsem se a on se přesunul k jeho a Tinusově hře. Musím uznat, že takhle jsem si naše výročí nepředstavovala, ale tak je teprve devět ráno.

  Neměla jsem zapotřebí tam s nimi sedět, a tak jsem se vydala nahoru do našeho pokoje. Co jiného mám taky dělat? Holky tu nejsou, Marcus je dole. Asi projdu naše společné věci, třeba to budu dělat naposledy.

  Z nočního stolku jsem vyndala řadu dopisů, fotek, malinkých věciček, rozložila si je na svoji půlku postele a začala to všechno postupně procházet a některé věci jsem si musela i přečíst.

Ahoj Emil, píšu ti dopis, protože mám zaracha a nemůžu s tebou jít ven. Nehledej si jinýho kamaráda, v úterý jsem u vás.

PS: Sehnal jsem čokoládový sušenky, co ty tak ráda.

PPS: Spíš jsem je sebral mamce..

PPPS: A kvůli tomu mám zaracha. Nefér.

Nad tímhle jsem se trochu pousmála, pamatuji si, jak se dva dny neukazoval, byly zrovna letní prázdniny a já se hrozně nudila, jenže Marcus musel trčet doma, takže já musela taky.

  Našla jsem zde i fotku, kde jsme byli já, Tinus i Marcus ve školce a hráli jsme si s nějakým vláčkem. Bylo to fajn dětství. Kluci jsou fajn.

  Teda vlastně nejsou. Oba dva jsou to idioti, jeden větší než druhej. Ale jeden alespoň nepodvádí svojí holku.

  ,,Lásko?" ozvalo se ze dveří, ale já se tam ani nepodívala. ,,Stalo se něco?" zašeptal a pomalu ke mně přešel. Nemohla jsem se na něj otočit. Nešlo to.

,,Koukáš na starý fotky? Byly to krásný časy," odpověděl si prakticky sám sobě a já dál hleděla na hromádku věci pod mýma rukama. ,,Vidím, že je toho na tebe moc, proto navrhuji, abychom dnešek strávili spolu. Romantická procházka, večeře, nějaké filmy večer v televizi, co ty na to?" navrhoval a sedl si vedle mě. Zvedl ruku a pomalu mi přejel po paži a skončil u dlaně, na kterou mi svoji ruku položil. S bezstarostným úsměvem jsem se mu podívala do očí, ve kterých mu létalo několik set jiskřiček, což mě donutilo se usmát ještě víc. ,,Zlato..." zašeptala jsem, abych alespoň upoutala jeho pozornost a když jsem si byla jistá, že mě plně vnímá, dodala jsem: ,,je to prima nápad, dlouho jsme nikde nebyli jen spolu, ale co holky?" ,,Má je přece tvoje mamka, když jsem se s ní domlouval, říkala, že tam můžou i spát. Tak co? Nezajdeš se alespoň mnou na rande?" snažil se mě pořád přemluvit, ale já odvrátila pohled na fotky na posteli. Jenže ta, kterou jsem právě viděla, mi vážně utvrdila můj prvotní názor. Seděli jsme tam spolu na louce na pikniku, ale tohle byla nějaká nepovedená fotka, takže já i Marcus se na ní strašně tlemíme, ale jsme šťastni. Možná bychom mohli i dnes.

  ,,Ráda půjdu." ,,Em, já vím, že toho za posledního půl roku bylo moc, holky, maturita, tvoje narozeniny, když jsi málem skončila na pohotovosti s rozseknutou hlavou, protože jsi spadla hlavou na okraj bazénu. Teď si ještě zbytečně snažíš hledat práci, ale já ti slibuju, že se pokusím udělat všechno pro to, aby ses měla jako princezna. Miluje tě celým svým srdcem a stejně tak naše holky," šeptal mi do ucha a ke konci si mě přitáhl na svůj klín. ,,Rozumíš? Nikdy tě neopustím, vždycky budeme spolu. Ty a já. Emilie a Marcus, nejšťastnější pár na celé planetě." ,,Ty jseš fakt beznadějnej romantik, do kterýho jsem se ale zbláznila," usmála jsem se, hodila mu ruce okolo krku a přitáhla si ho do dlouhého polibku plného lásky. Tohle mi chybělo. Vlastně takovéhle chvilky mi chybí.

  ,,A víš ty co? V pět si pro tebe přijdu, zatím se měj," řekl, když jsme se od sebe odtáhli, sundal si mě z klína a odcházel z pokoje. Ani jsem nestačila říct nic na protest a už práskly vchodové dveře.

Jak řekl, tak udělal. Přesně v pět mě vyzvedl. Měl světle růžovou košili a černé kalhoty, kvůli čemuž jsem se já v obyčejných černých šatech cítila trochu špatně. Nerušila, co si vzít, dokonce jsem o pomoc prosila u Tinuse.

  ,,Bude stačit taková restaurace?" zeptal se, když jsme zastavali před naší oblíbenou restaurací v Møsjenu, abyste se nedivili, jeli jsme autem. Marcusovým černým autem. ,,Přece víš, jak to tu miluju, že ty si něco provedl a chceš si mě udobřit?" zasmála jsem se u legrace a vystupovala už z auta. ,,Možná," odpověděl potichu Marcus a já zase začala cítí ten špatný pocit. Nevěra. Rozhodnutí rodiny. Bezdomovkyně. Bezdomovkyně s dětmi. Děti mi umřou. Marcus vyhodí. Chce jen výročí a vyhodí mě.

  ,,Lásko, jdeš?" přerušil mě Marcus z mých myšlenek a já okamžitě přešla k němu, abychom mohli vejít do restaurace. Posadili jsme se ke stolu v rohu, kde většinou sedíváme a každý jsme si objednal něco neobvyklého. Nebylo to neobvyklé, ale bylo to první jídlo, co jsme tu kdy jedli. Vždycky si ho dáváme pro výjimečných příležitostech.

Celý večer se Marcus choval normálně, pouze se vyhýbal tématům jako jsou například budoucnost, soukromý život a tak dále. Respektovala jsem to, nemůžu ho podezírat, ale lehce by to zamrzelo. Hodně by to zamrzelo.

  Jak čas plynul, jedli jsme, pili jsme, nakonec se šli ještě projít po okolí a domů se vrátili okolo desáté večer, přičemž z naší ložnici na mě čekala jedna rudá růže.

____________________

Vydáno: 24. 1. 2021