Together we can make it [Marcus & Martinus]

49

Stále jsem jako přikována na místě a podívala se přímo na tu osobu.

  Červené tváře od mrazu, které osvicovalo světlo z lampy, a také modré oči se vřelým pohledem.

  ,,Nestalo se ti nic?" zeptal se a já pomalu zakývala hlavou, že opravdu ne. ,,A co tu vlastně děláš, tak pozdě v noci, ještě k tomu sama?" vyptával se a já se začala víc a víc cítím nepříjemně. Nejdřív nezněl nějak zle, ale nemám z něj dobrý pocit.

  ,,J-já... Budu muset jít," vykoktala jsem rychle a všimla si, že něco stříbrného zandaval do kapsy. Nůž. Proboha. Co... Co když ublížil Marcusovi? Co když leží někde mrtvý?

  ,,Em? Em, jsi tady?" zavolal najednou někdo. Marcus. Jeho hlas bych poznala kdekoli.

  ,,Maci?!" zakřičela jsem a koukala se všude okolo sebe. Bylo teprve devět hodin večer, ale tma byla obrovská. Nikde jsem ho tedy neviděla.

  ,,Maci, kde jsi?!" zavolala jsem znovu a dotyčný vedle mě se také rozhlížel a rozešel se směrem, odkud Marcus předtím volal.

  ,,Em?! Jsi v pořádku? Nepotkala jsi tady tu osobu s nožem?" zavolal znovu, ale o trochu tišeji, teď jsem se už i já rozešla směrem k němu. Osoba přede mnou se rozešla ještě rychleji a já za ní vyběhla. Bylo totiž vidět, že do své ruky si chystá ten nůž a jelikož jsme byli v té nejmíň obydlené ulici v Trofors a ještě k tomu jsme šli směrem k lesu, pochybuji, že nás někdo slyšel.

  ,,Uteč! Ute-," snažila jsem se zakřičet, jenže osoba přešla ke mně a umlčela mě tím, že mě chytla okolo krku, což mě začalo skoro dusit.

  Musel to být jen nějaký mladík, celá situace byla zmatená. Moje reakce, Marcusovy reakce, ale hlavně reakce tohohle člověka. Měl by snad vědět, jak reagovat, když chce zabíjet lidi.

,,Mlč, mlč, mlč," sykl na mě vystrašeně a ucítila jsem štiplavou bolest na svém boku. Hned mi to došlo. Vždyť to je od nože. Vždyť bylo i poznat, že se mu klepala ruka. Ale... Nebylo to vůbec nic příjemného. Ale vůbec. Dýchat už jsem dýchala s velkými obtížemi a snažila se alespoň nějak sklidnit, ale... Ale... Já umřu. Já umřu, co mi udělal na tom boku?! Nechci umřít, Maci, kde jseš? Zachraň mě...

  Něčí kroky pořád zesilovaly a zesilovaly a nožíková osoba začala panikařit. Klepala se jí ruka, která byla na mém krku, až mě nakonec pustila a nůž upustila na zem. Já jsem se strachem klepala vedle ní a chtěla pomalu couvat pryč, což jsem po chvilce zvládla, i když jsem pořád cítila bolest na mém boku.

  ,,Vzala jsi mi ho! Měl být můj! Měl-měl být můj! Já ho měl mít!" rozvlykal se pravděpodobně tedy ten kluk a já na něj naprosto nechápavě koukala. ,,Co-cože?" zeptala jsem se a dále si ho prohlížela.

  ,,Už jsem tu, dopadne to dobře," zašeptal mi najednou Marcus do ucha a položil mi svou dlaň na rameno.

   ,,Antone vypadni odsud! Ona za nic nemůže! A jestli nechceš, abych ti jednu vrazil, tak okamžitě vypadni! A opovaž se k nám ještě někdy přiblížit! Můžeš si za to sám! A padej! Dělej!" řval na něj Marcus a kluk se snažil znovu nahmatat nůž i přes to, že vypadal, že má z Marcuse respekt.

  Marcus ho v tu chvíli, ale praštil do obličeje, protože si všiml, že ho nevnímá.

  ,,Něco jsem řekl! Vypadni!" Kluk tedy dokonce nechal nůž na zemi a vyběhl pryč. Já si šla znovu stoupnout k Marcusovi a přitiskla jsem se k němu.

  ,,Em, jsi v pořádku? Neublížil ti?" strachovala se Marcus, ale já si jen vyděšeně rukou zajela pod bundu a triko. Když jsem se toho dotkla, sykla jsem bolestí a když jsem ruku vyndala. Byla... Byla úplně od krve. Vyděšeně jsem se podívala na Marcuse, ale ten si mě pohotově přitiskl k sobě a začal někam telefonem volat.

  Co dělá? Volá... Kam může volat? To to nebude řešit nebo... Co dělá?

  ,,Maci," zamumlala jsem a přitiskla se víc k němu. Objal mě o trochu silněji, ale dál něco vyřizoval.

  Jsem jak malé dítě, neumím Marcusovi pomoct. Neumím nikomu pomoct, jsem beznadějná nicka. Nic víc než to.

  Najednou všude okolo nás začaly houkat nějaké sirény a nějaké ostré světlo mi začalo svítit přímo do očí.

  Všechno se to stalo tak rychle, že jsem začala vnímat, až když jsem seděla polonahá v otevřené sanitce, kde mi ošetřovali tu ránu.

  Snažila jsem se zaostřit někam dál, abych našla Marcus, který, jak se později ukázalo, mluvil s policajtem. S policajtem? Co ten tu dělá?

  Marcus mi to bude muset všechno vysvětlit. Dokonce i to, kdo byl ten kluk. Vždyť ho musel znát. Nebo... Znělo to tak, že ho zná.

  Po nějaké půlhodině, kdy Marcusovi všichni něco říkali, konečně odjeli někam pryč.

  ,,Tak pojď, půjdeš domů, odpočineš si, bude všechno v pořádku," zašeptal Marcus a pevně mě objal za pas.

  ,,Kam jsi vlastně odešel?" zeptala jsem se cestou k nám domů. ,,Já... Viděl jsem tě líbat se s Tinusem tak... Jsem ti šel pro růže, abys mě měla zas ráda," vysvětlit trochu posmutněle. ,,Počkat, já se s nikým nelíbala. Nebyla to... Myslíš, jak si ta holka k sobě přitiskla Tinuse na sebe a nechtěla ho pustit?" napadlo mě hned, protože jinak to nemá žádné logické vysvětlení. ,,Ty to víš nejlíp..." zamumalal. ,,Tak to teda ne. To jsem nebyla já. To byla ta mrcha Sandra. Znáš ji, ne?" ,,Chceš mi říct, že... Jsem vlastně odešel úplně zbytečně a kdybych neodešel, nebloudila bys po Trofors sama a on by ti neublížil..." mumlal si Marcus a mně hlavou proběhla myšlenka, že má pravdu, ale okamžitě jsem si zas zavrhla. Není to jeho vina.

  ,,Zlato, není to tvá vina," zašeptala jsem posmutnělě a snažila se mi vtisknout polibek na tvář, jenže z toho v naší chůzí byl spíše polibek na krk, čemuž jsme se oba zasmáli.

  ,,A ty půjdeš zase domů nebo..?" zeptala jsem se, než jsem otevřela dveře od svého domova. ,,Někdo se tebe musí postarat, takže prosím, můžu?" Nic jsem mu na to neřekla a rovnou otevřela dveře a vstoupila dovnitř.

  ,,Víš, že jim to ještě musíš říct?" zašeptal mi Marcus do ucha. ,,Emilie?!" zavolala mamka, předpokládám z kuchyně, a já už věděla, že mě zabije.

___________________

Vydáno: 7. 12. 2020

  Vítám vás u nové kapitoly! Jak se máte? Jak zvládáte školu? Většina z vás už ve škole minimálně jednou byla a vaše dojmy?

  Dobře, dobře. Asi se o tom nikdo nechce bavit zrovna na wattpadu, sem se chodí od školy odpočinout, jsem si toho vědoma, nebojte.

  Tak když nechcete téma škola, tak... Alespoň názor na kapitolu bych mohla dostat? :D

  Ale to taky nepotřebuji.

  Mějte se prostě hezky a myslete na své zdraví! Ať už psychické, tak fyzické.❤️