Together we can make it [Marcus & Martinus]

67

Emilie

,,Konečně doma," zašeptala jsem, když jsem otevřela dveře a vstoupila do našeho domu. Marcus šel za mnou s malou Elin v takovém nosítku, ve kterém pořád spala.

  ,,Takže vy už jste tady?!" ozvalo se najednou z obýváku a já se nechápavě podívala na Marcuse. ,,Ale Tinus říkal, že jede do Møsjenu," vysvětlil mi a oba jsme se tedy do obývacího pokoje podívat.

  V pokoji něco pouklízela Gerd-Anne a na stole byl položen talíř s ovocem. ,,Tak jak? Co se dělo? Všechno v pohodě? Termín pořád stejnej?" vyptávala se a přešla ke mně, jenže když sem vešel Marcus, pohled se jí stočil k malé Elin. Takže ona to asi vážně neví.

  ,,Co se stalo? Kde je..?" divila se Anne, ale Marcus se na ni jen usmál. ,,Je v nemocnici, pojedeme pro ni až v někdy v červnu," vysvětlil Marcus a já pokračovala: ,,a tady je tvá první vnučka Elin. Elin Anne Gunnarsen."

  Marcus okolo Anne ale prošel, protože si musel sednout, už od rána ho pobolívá noha a nemůže dovolit, aby se mu s ní stalo ještě něco horšího. Vlastně jsme si po Marcusovi jsi sednout všichni.

  ,,Je hodně malinká, co přesně se stalo?" vyptávala se hned Anne po tom, co si ji celou pečlivě prohlédla.

  Všechno jsme jí to řekli, úplně všechno tak, jak to je. Přeříkali jsme jí celých čtrnáct dní, co jsem byla pryč.

Chovala si El, řešili jsme, kde seženeme teď s Marcusem všechny věci, protože skoro vůbec nic nemáme. Kdo by taky čekal, že se narodí takhle brzy? Nikdo z nás.

  Anne tu zůstala až do deseti, kdy už jsme si chtěli jít lehnout. Teda Marcus s malou šli už v devět, přičemž já s Anne jsme ještě hodinu tedy dole něco probíraly, pak jsem ji doprovodila a teď už jdu nahoru k nám do ložnice.

  Vešla jsem dovnitř, přešla k naší posteli s úmyslem, že si udtud vezmu svoje pyžamo, ale něco mě zarazilo.

  Marcus ležel na boku na kraji postele, přičemž kousek od něj ležela Elin, která ho malinko držela za prst.

  ,,Lásky moje," zašeptala jsem a sama pro sebe se usmála. Bude úžasnej táta, už teď je.

  Já jsem se tedy převlékla a všimla jsem si, že někde Marcus sehnal dětskou postýlku, kterou my teď máme v pokoji. Rozhodla jsem se tedy vzít malou Elin opatrně do náruče a odnést ji tam. Postel byla provlečená, dokonce v ní byly nějací plyšáci. Myslím, že to není to dobře, ale prozatím to musí stačit. Třeba se tím udusí, ale kdyby byla u nás, je ta šance ještě větší.

,,Em, pojď si lehnout," ozval se najednou Marcus, když jsem do postýlky koukala už asi čtvrt hodiny. ,,No tak. Vždyť spinká, nic se jí nestane. Už takhle spala tři dny," snažil se mě uklidnit, ale já i tak nešla.

,,Když bude něco potřebovat, vzbudí nás, já vím, že je to její první noc doma, ale jak říkám, všechno bude v pohodě," ujišťoval mě a já si povzdechla a přešla k němu.

  ,,Já asi dneska neusnu, nechci tě rušit, jdu si udělat kafe, dobrou noc, lásko," zašeptala jsem a odešla dolů do kuchyně.

  Scházela jsem dolů ze schodů, ale uslyšela jsem z kuchyně nějaké vzlyky, které postupně zesilovaly.

  ,,Tini?" promluvila jsem, když jsem vešla do kuchyně, ale on se na mě ani nepodíval.

  Seděl u jídelního stolu a koukal tupě před sebe.

  ,,Tini, co se stalo?" položila jsem mu ruku na záda a sedla si vedle něj. ,,Edvin... J-já... O-on říkal, že... Vio. No... Zmatený to bylo, že někam odjela a... Už t-tři dny nikomu nezvedá t-telefon a-a... Policii volali, ale... Co když... J-já..." vzlykal Tinus a nakonec mi padl okolo krku. ,,Nesmí mi umřít, nesmí... Ne... J-já... Co s ní dělají?" ptal se mě snad s nadějí, že já o ní něco vím. ,,Tini, všechno bude dobrý. Určitě je v pohodě, rozbil se jí mobil a nemůže se sem dostat, no tak," snažila jsem se ho uklidnit objetím a hlazením po zádech. ,,Ví, že jí mám rád, ví to, že ano, že to ví? Ví to, že ano? Mám ji rád, jako máš ty Marcuse, jak má Marcus tebe, tak já mám ji, je moje všechno. Ne všechno, ale většina a... Já... Co když... Em," propadl ještě v bolestivější pláč, až se mi tam málem sesypal na zem.

  ,,Nejela třeba někam k prarodičům? Možná ti chce jen koupit dárek nebo něco," snažila jsem se ho přesvědčit a zároveň sebe. Mně neodepisuje dny čtyři. Nikdy se to nestalo, ale tento týden to bylo celé jinak.

  ,,Ale Tini. Ona to ví, vždyť ona tě taky miluje a moc. Pomohl jsi jí. Už minulý rok nám všem říkala, že chce umřít, pak ses objevil ty a... Je šťastná. Doopravdy šťastná. Ona tě miluje a ty miluješ ji, jste úžasný pár, chce s tebou i budoucnost. Věř mi, Tini," šeptala jsem, ale on mě stále svíral v tom bolesti vyzařujícím objetí.

  ,,Co takhle kdyby sis šel lehnout? Takhle jí stejně nepomůžeš," snažila jsme se ho přemluvit, on pustil objetí a záporně zakýval hlavou.

,,A co takhle otevřít něco k pití? Ulevíš si," znova jsem ho přemlouvala. Už chtěl říct nebo ve smyslu, že ne, že tu musí být pro ni, ale nakonec přikývl. Já jsem se tedy vydala někam ke skříním, kde jsou flašky s alkoholem. Něco slabšího, oba musíme fungovat a já už i kojit.

  Vytáhla jsem dvě skleničky, nalila nám a dala to před Tinuse.

  Pili jsme, Tinus si stěžoval, plakal, objímal mě, vzpomínal, povídal mi, jak si představoval budoucnost a jak moc miluje Vio. Ta holka mají být šťastná, že ji miluje zrovna on.

  ,,Emil?!" zavolal zezhora Marcus a já se na chvíli odpojila od Tinuse. Ještě štěstí, že nejsem opilá, měli jsme jen víno, a já dokonce ředěné.

  ,,Co se děje?" zavolala jsem potišeji nazpět a vyběhla nahoru. ,,Probouzí se nám Elin, asi bude mít hlad, už jednou jsem si chtěl uspat, na chvilku to zabralo, ale asi fakt bude potřebovat něco jinýho," vysvětlil mi stojíc ve dveřích od pokoje a já vešla tedy dovnitř.

____________________

Vydáno: 2. 1. 2021
√