Together we can make it [Marcus & Martinus]

11

   Dnes je pondělí a já do školy vyrážím dřív, protože ještě jdu pro Maca s Tinusem a Emmou. Gerd-Anne už volala učitelce, dokonce možná i ředitelce školy o tom, co se přihodilo Marcusovi. Doufám, že ho všichni přijmou, tak jako já. Vždyť je to pořád ten samý kluk, ale znám naši třídu. Jsou strašní.

  Teď už zpátky k věci, stojím před jejich domem a čekám až vyjdou. Byli jsme domluveni na 7:30, takže mají ještě pár minut. Upřímně nemám z toho dobrý pocit, já vím, že Marcus musí chodit do školy a vzdělávat se, ale... Bude toho na něj moc. Škola, turné, udržování si přátelství, zvýkání si na vozík. Musíme mu všichni pomoct.

  ,,Na co ty tady proboha čekáš? Odkdy se s tebou baví i na veřejnosti," ušklíbla se třídní kráva, když procházela okolo mě a já se na ni jen vyrovnaně usmála. Zavrtěla nade mnou hlavou a šla dál svou cestou. Nechápu, kde se to v ní bere.

  V tuhle chvíli už okolo mě probíhala malá Emma, přičemž se zastavila kousek za mnou a přede mnou se objevil Tinus tlačící Marcuse na vozíku. Tašky měli položené u Marcuse a zastavili se přímo přede mnou. Vážně to bude mít těžký.

  ,,Můžeme?" zeptal se Tinus a já zavrtěla hlavou. Než stačil cokoli říct a jakkoli zareagovat, tak jsem si brala Marcusovu tašku a převzala si od Tinuse vozík.

,,Teď už můžeme," usmála jsem se a vyrazila s mojí a asi Tinusovou taškou a ještě jsem vezla Maca. Uznávám, že s těmi taškami to jde hůř než normálně, ale to zvládnu.

   Nakonec mi Tinus vzal obě tašky a vzal u tu třetí a takhle jsme šli. Mohli jsme klidně vypadat jako nějaká rodina z nějaké komedie. Emma pobíhající před námi, Tinus vedle mě se třemi taškami a Mac přede mnou skoro spící.

  ,,Tak jsme tady," zašeptala jsem po deseti minutách cesty a zastavila se před školou, která vypadala větší, než obvykle.  Je dobře, že škola má jen jedno patro. Sice je velká, ale tím jedním patrem se Macovi všechno o trochu usnadní.

  ,,Emil, pojď mě odvést do třídy," škemrala Emma a ještě mi dovysvětlila: ,,jsi v nejstarším ročníku a nejsi ani jeden z mých otravných bratrů, holky budou koukat, s kým se to bavím." Malé brunetce nikdo nedokáže říct "ne", dokonce i její rodiče s tím mají problémy, hlavně když udělá štěněčí pohled.

  Já jsem tedy pustila Marcuse a ještě se podívala na Tinuse, který k němu přiskakoval. Vzala jsem si ještě tašku a se slovy "tak pojď" jsem Emm chytla za ruku a vydala se s ní k její třídě.

  ,,Budu tady ve dvě, buď já nebo kluci. Já vím, že už je ti skoro 10, ale snad chápeš," podívala jsem se ještě na Emmu, na kterou už byla soustředěna pozornost všech ve třídě. ,,Dej na Maca pozor," šeptla, než odešla a já přikývla.

  Když jsem odcházela, tak Tinus s Macem šel k jejich partě, ale teď stáli oba dva samotní pod stromy. 'To je ta parta vyhodila už teď?' pomyslela jsem si a vydala se konečně ke dvojčatům.

   ,,Co se tady stalo? Jak reagovali?" ptala jsem se okamžitě, ale odpověď mi byla jasná ve chvíli, kdy jsem si všimla Marcusova zklamaného pohledu. ,,Mě nechtějí, ale Tinuse ano," zamumlal Marcus a já se podívala na Tinuse.

   Nehodlá za tou partou snad jít, že ne?!

  ,,Brácha, přece jsem říkal, že radši budu s tebou než s nimi," namítnul Tinus a Mac se na něj pousmál. Poloúsměv plný bolesti. Chudáček...

   ,,Macu, půjdeme už do třídy, bude to tam lepší, co ty na to?" nabídla jsem mu s povzbudivým tónem hlasu. ,,Tak dobře, ale... Můžu sedět vedle vás, ne?" ujišťoval se Marcus, jako by si myslel, že ani my dva s ním nechceme sedět. ,,Blázne," zasmála jsem se a vezla ho dovnitř školy. Marcus si to ale špatně vyložil a objevil se mu na tváři smutný výraz, takže jsem pokračovala: ,,samozřejmě, že můžes sedět s námi, že Martinusi Gunnarsene?" Na konci už jsem trochu zvýšila hlas, protože Tinus nás přestal vnímat a začal koukat, lépe řečeno ho zhypnotizoval, na zadek školní kurvy. ,,Co? Uhm... Jo, jasně," přikývl, ale pořád byl mimo. Tady už na to přestávám mít nervy. ,,Ježiš, tak jí dej to svoje debilní číslo," skoro jsem vykřikla na celou školu a prostě od něj i s Macem na vozíku odjela a dojela až ke svému místu, přičemž Marcuse zaparkovala vedle sebe.

  ,,Koukal zase na Jay?" zeptal se Mac, když si všiml, že Tinus vchází do třídy až po 15 minutích. ,,Jasně, že ano. Ale tak mně to je přece jedno. Jestli si chce nechat zlomit srdce, tak prosím, ať si s ní klidně chodí," vrčela jsem už asi naštvaně. ,,Uklidni se Em. On s tím brzo přestane," snažil se mě Marcus alespoň tímhle uklidnit. ,,Ale on má přece bratra-" ,,Jasně, že má bratra," zasmál se Marcus a já pobaveně zakroutila hlavou. ,,Nech mě mluvit. Má bratra, kterej teď potřebuje podporu a pomoc a on místo toho očumuje škoní kurvu? To prostě nejde. S tímhle musí minimálně pro teď přestat a jestli ne, tak ho vlastmoručně uškrtím," upozorňovala Marcuse, ale to už Tinus seděl vedle nás. ,,A ty takhle snad na nikoho nekoukáš? Mám si sundat triko, abys měla co očumovat?" ušklíbnul se Tinus. ,,Idiote," zasmála jsem se a "praštila" jsem ho po hlavě. ,,Mám to brát jako ano?" snažil se mě touhle otázkou naštvat. ,,Jasně a rovnou se ti tu svlíknu i já," utrousila jsem ironicky, ale to už jsem řekla trochu nahlas, takže to slyšela i učitelka vcházející do třídy, protože už začala hodina, a tím pádem jsem nic Gunnarsenovi říct nemohla.

  ,,Stejně jsi egoista," sykla jsem na něj při hodině. ,,To si ještě vyříkáme," uchechtl se potichu Tinus a já viděla, jak se na nás Mac usmíval.

  Kvůli tomu, že se konečně alespoň nějak bavíme?

  Nebo kvůli tomu, že ho nechci poprvé v životě zabít?

  Jednou na to přijdu.

 Prvních pět hodiny probíhalo relativně dobře až na lítostné pohledy, které byly směřovány na Maca. Jenže na šestou hodinu, zároveň poslední hodinu, jsme už odcházeli do šaten na tělocvik, takže jsem nemohla jít s Macem.

  ,,Vážně to zvládneš?" ptala jsem se ho s obavami, ale on jen přikývnul. ,,Kdybys chtěl, tak by se nějak dalo zařídit, že bys nemusel k těm klukům," vysvětlovala jsem dál. ,,Emil, to je v pohodě," odpověděl mi a já se na něj pousmála a pak už odešla do dívčí šatny, které byla kousek za tou pro chlapce.

  Já jsem se tedy normálně převlékla, ale do tělocvičny jsem šla jako poslední, ještě jsem něco říkala učitelce a pak už jsem doopravdy šla.

  ,,Emil," zašeptal někdo z klučičí šatny. 'Mac' prolétlo mi hlavou. ,,Maci, co se stalo?" ptala jsem se ho přes dveře. ,,Pojď sem, prosím,"  řekl znovu tichým hláskem a já tedy pomalu otvírala dveře. Jako první jsem uviděla vozík bez Maca a pak Maca bez vozíku.

  ,,Proboha, co se tu stalo?" vydechla jsem a přivezla vozík blíž k Macovi a pak si k němu sedla, ale rovnou jsem se ptala dál. ,,Jsi v pohodě? Nemám někoho zavolat? Proč ti nepomohl Tinus?" vyšilovala jsem a Mac se nadechnul, aby mohl začít. ,,Nějak mě shodili, jsem v pořádku a ne, nemusíš nikoho volat a Tinus mi nepomohl, protože předtím než se tohle stalo, tak bylo všechno v pohodě, a proto jsem mu řekl, že už může jít," dokončil a já si ho prohlédla, jestli na něm nějaká rána, modřina není vidět. 

______________

  U psaní týhle fanfikce mě překvapuje, že jediná hodba, při které nedokážu psát jsou M&M. 🤷🏻‍♀️