Together we can make it [Marcus & Martinus]

64

,,Em, kde jsi? Já... Přijedu tam, hned tam budu. A-a neměla jsi rodit až za tři měsíce? Co se tam děje?" vyšiloval jsem, příšerně jsem vyšiloval. Ale jak tyhle věci mám vědět?! ,,Trondheim a jestli sem... Chceš jet, tak... D-dávej pozor. Radši aby-abys tu byl živej a pozdě, než mrtvej a n-nikdy," snažila se mi zase vysvětlit, ale já začal na pokoji hledat klíče od auta, nohu a ještě musím vymyslet, jak to bude s Tinusem.

,,Do tří hodin tak budu, hlavně buď v klidu, mysli na to, jak si s nima hraješ jednou třeba ve sněhu a... Hlavně na to, že tě miluju, zatím pa," něco jsem ze sebe vyblekotal a hovor ukončil.

,,Musím do Norska, hned!" vykřikl jsem a začal jsem úplně bláznit, ještě víc než před chvílí, lítat po celém pokoji a bůh ví, co ještě jsem dělal.

,,Uklidni se, proč tam musíš?" zeptal se nechápavě Tinus a koukal na mě, jako kdyby se bál, že mi přeskočilo. Sám už s Violet netelefonoval, vlastně by mě zajímalo, co mu řekla, ale na to nemám čas.

,,Emilie rodí!" rozkřikl jsem se a nandaval si nohu.

,,Cože?" zeptal se znovu nechápavě Tinus.

,,No Emilie rodí, nevím, jak, proč a jestli si ze mě nedělá srandu, ale musím tam," vysvětloval jsem mu a když jsem si bral klíče od auta, zarazil jsem se. ,,Já ti ale nemůžu vzít auta, sakra jak to-," začal jsem vyšilovat úplně od znova, ale Tinus mě přerušil. ,,Hele, já si odvoz někde seženu, dám nám věci do kufrů, ty jeď, bude ráda, když tam budeš, ale dávej na sebe pozor, žádný překročení rychlosti, předjíždění, kde se nemá. Teda... Tu rychlost někde můžeš a teď už běž ztrácíš minuty," popoháněl mě Tinus. Zní, jako by mě chápal. ,,Díky a dám ti pak vědět. Zatím čau," vylítnul jsem ze dveří a snažil se z hotelu dostat do auta, které stálo bůh ví kde, ale po chvilce jsem ho našel, a dokonce jsem s ním i vyjel.

Všimli jste si někdy, jak je noční Švédsko neosvětlený? A tím myslím hodně neosvětlený, protože já pomalu nevidím na cestu. Ještě by teď 5. dubna mohlo začít sněžit a bude to naprosto perfektní. A ještě perfektnější by bylo, kdybych naboural. Em by určitě byla ráda, ještě když mi na srdce kladla, že mám jet opatrně.

Opatrně jsem však jel a nakonec takovým způsobem i dojel do nemocnice v Trondheimu. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem konečně našel porodnici, protože tolik budov pohromadě jsem viděl málokde a najít správné oddělení, na kterém jsem k tomu všemu nikdy nebyl, mi dalo vážně zabrat.

,,Nevíte kde nebo co je s Emilií Lindström?" naléhal jsem na nějakou sestřičku, která seděla na recepci. Ale ta se jen otočila na nějakou jinou, která seděla na židli kousek od ní. ,,Hele nevíš, jak je na tom ta holka na sále tři?" zeptala se jí. Sále? Cože? Jak na sále? ,,Netuším, teď tam za nima šel primář," odpověděla ledabyle sestra a já nevěděl, jestli je to špatně, nebo ne.

,,A kdo vlastně jste?" zeptala se znovu ta první sestra a hledala něco v počítači. ,,Marcus Gunnarsen, přítel, ale kde je ten sál nebo kde to sakra je?" vyšiloval jsem a pravděpodobně i zvyšoval hlas. Sestra si jen povzdechla. Asi se to tu děje pořád. ,,Půjdete rovně, pak doleva a třetí dveře, ale musíte počkat venku," vysvětlila mi, ale já už konec věty tak nějak nevnímal a rovnou se rozešel tím směrem.

Když jsem došel před místnost, přepadl mě zničehonic strach z možných scénářů, které mě až doteď nenapadly. Co když umírá? Co když umírají všechny? Vždyť musí být malinký ještě. Co když to nikdy děti nebyly a je to nádor?

Potřeboval jsem vědět, že žije. Že je za těmi dveřmi. Prostě jsem se zvedla a zaklepal. Několikrát po sobě.

Z mistnostiu vyšla po chvilce nějaká sestra a vyndala mi, že mám přestat rušit, ať jdu domů nebo si tu sednu, hlavně ať neotravuji. Informaci o tom, zda je moje snoubenka mrtvá, nebo ne, mi ale nepředala. Nezbylo mi nic jiného než sedět a čekat.

Tři hodiny. Zatracené tři hodiny tu sedím bez jakékoli informace o Em, ale vlastně bez jakékoli informace o okolním světě. Jsem tu jen já se svými myšlenkami.

Najednou vykoukla nějaká osoba ze dveří a já se na ni s nadějí v očích podíval. ,,Pan Gunnarsen?" zeptala se a já prudce přikývl. Předpokládám, že mi něco chce. ,,Právě teď převážejí vaší přítelkyni na pokoj a chce, abyste za ní přišel," oznámila mi a za ní se objevila postel, na které vezli Em.

Vzhledem k tomu, že chodby tu jsou úzké, musel jsem jít až za nějakými zdravotníky, co ji převáželi a nakonec musel chvíli čekat, než postel dají dovnitř.

  Když všichni vyšli ven z pokoje, vešel jsem tam rychle já a rozhlédnul se po celém pokoji. Pohled mi ale stejně skončil u toho, kdo mě teď zajímal nejvíce, u Em.

  Pohotově jsem si sednul na židli vedle Emiliiny postele a sklonil se k ní. ,,Tak jak ti je?" zeptal jsem se jí a ještě ji chytil za ruku, která jí vyčuhovala z pod peřiny. Jen tak napůl nastevřela víčka, vypadala vyčerpaně, ale i přes to se na mě usmála. ,,Jo, já dobrý. Ale jak ty? Zvládnul si tu cestu? Vyspal ses alespoň trochu? Nechceš jít domů se vyspat?" strachovala a starala se o mě. ,,Em, prosimtě klid, řekni mi, proč jste se sem vlastně vůbec jeli a... S kým jsi sem vlastně jela?" vyptával jsem se pro změnu já. Vážně mě to zajímá, ano, měla by odpočívat, ale...

  ,,Už několik dní jsem měla slabé bolesti, když jsem se včera večer nemohla už ani pohnout, tvoje mamka rozhodla, že to není normální a že se jí to hlavně nelíbí a odvezla mě sem," vysvětlila mi a já chápavě přikyvoval. ,,A víš t, že ještě nemáme jména?" připomněl jsem jí a ona se na mě skoro až zděšeně podívala. ,,Panebože, vždyť je musíme nějak pojmenovat, nemůže být beze jména, Marcusi, proč jsi mi to neřekl dřív?" začala vyšilovat a já se nad tím musel trochu uchechtnout.

____________________

Vydáno: 30. 12. 2020

Dobrý večer, zde je slibovaná kapitola, takže snad se vám alespoň trošičku bude líbit. Asi vidíte, že moc práce jsem si s tím nedala, ale snad to vynahradí moji neaktivitu včera.

  Jinak bych byla moc ráda, kdybyste mi napsali nějaký názor na příběh nebo... Prostě nějakou odezvu. Jestli se příběh zhoršil, zlepšil nebo je prostě pořád stejnej.

Ale nemůžu vás k ničemu nutit.

Užijte si ještě prázdniny a snad zítra se vidíme u nové kapitoly❤️.