Together we can make it [Marcus & Martinus]

18

  *o necelý rok později*

   Marcus

   Před třemi měsíci jsme měli koncert s Harrym Stylesem. Nedivím se, že ho tolik lidí poslouchá. Stejně tak i Emil, která tam taky měla být, jenže se mi ani neozvala, dokonce ani neodepsala, ale já se jí nedivím. Sám jsem jí tenkrát neodepisoval několik dní, ale od té doby jsem jí ani neodepsal. Bylo toho na mě moc a já to nezvládal a nestíhal.

  Vzhledem k tomu že za hodinu bychom měli přijet domu, tak bych se jí chtěl omluvit. Prý se vídala s Emmou, chodila k nám na návštěvy a asi i venčila Tica, další info mi nikdo nijak neposkytl.

  Cesta probíhá momentálně v klidu. Nikde nikdo. Možná protože je sobotní odpoledne, které všichni obvykle tráví u vody nebo s kamarády, kdežto my ho trávíme na cestě domů, kde mě snad čeká setkání s Em. Neberte mě špatně. Na mamku, Emmu a Tica se strašně těším, ale ty jsou má rodina. S nimi se vždycky nakonec udobřím, nic jiného mi ani nezbývá, ale když přijdu o Emm, můžu přijít o jedinou kamarádku, která při mě vždycky stála a pomohla mi. Ale já ji? Snažil jsem se, jenže to nebylo dostatečně. Začnu se snažit víc. Budu jí volat, psát, chodit... Jezdit s ní ven.

  Už jsme byli na mostě hned vedle našeho domu a já se sám pro sebe pousmál. Konečně doma.

  Táta mi postavil vozík vedle dveří a já okamžitě otevřel dveře a sednul si na vozík. Vyjel jsem na začátek zahrady a zavolal na Tica, který však nepřiběhl. Za to sem přišla mamka s Emmou, se kterou jsem se objal a hned potom ke mně šla mamka.

  ,,Kde je Tico?" zeptal jsem se předtím, než se stihla na cokoli zeptat mě. ,,Teď usnul vevnitř, před dvěma minutama ho sem Emil vrátila z procházky," vysvětlila mi a já se rozhlédl po okolí. ,,Hned jsem zpět," vyhrkl jsem rychle a rozjel se za ní.

  Jel jsem o kousek za ní, ale na druhé straně silnice po chodníku, jenže když jsem byl už skoro na její úrovni, všiml jsem si něčeho zvláštního.

   Před sebou měla kočárek a vedle sebe nějakého kluka. Ona byla těhotná a ani mi o tom neřekla... Proč mi to neřekla..? Proč nevím o tom, že má přítele..? To jsem ji až tolik zradil..?

  Mohli jsme jednou mít dítě spolu. Tedy... Co? Asi ne dítě spolu, i když... Já nevím, ale tohle mě mrzí.

  Asi po půl minutě koukání na tento zamilovaný pár, si mě Emilie všimla a já se rychle otočil. Rozjel jsem se zase domů a snažil se ignorovat už nejen psychickou bolest, kterou mi tenhle pohled naskytl.

  Měla mi to říct, přál bych jí to a moc. Moc bych jí to přál. Ani nevím, jestli má dceru, nebo syna. Nevím nic.

  ,,Marcusi, co je?" zeptala se mamka, když viděla způsob, jakým jsem přijel domů. ,,Nic mi není," odsekl jsem a jel do obývacího pokoje. ,,Tico, Tico," zavolal jsem na zlatého retrívra, který si momentálně hrál s nějakou hračkou, jenže když mě uviděl, zvednul se s rozběhl ke mně.

  ,,Počkej-počkej chvilku," zasmál jsem se, když jsem si chtěl sednout na zem, ale Tico mě nechtěl pustit.

   Nakonec se mi povedlo si na zem sednout a objal jsem ho. Všechny moje chyby mi odpustil. On ano.

Najednou někdo zazvonil, ale vzhledem k tomu, že teď jsem u Tica a ani bych tam nedošel, tak jsem čekal, až tam půjde někdo jiný.

  Tico mě nezradí. Tico ne. Tico mě má rád.

  ,,Marcusi, máš tu návštěvu!" zavolala na mě mamka a já se začal přesouvat na vozík. Kdo by sem šel? To nedává smysl? Všichni se na mě-

  ,,Em?" vydechl jsem a podíval se na malé miminko, co držela v náručí. ,,Mohla ses svěřit, že jsi těhotná," smutně jsem se na ni pousmál a pak už jen dodal: ,,pojď dál." ,,Cože? Ty si myslíš, že jsem byla těhotná?" zasmála se a já na ni nechápavě koukal. Takže si to miminko adoptovala s tím klukem?

  ,,No... Vždyť jsi tam byla s tím tvým klukem, tak jsem myslel..." snažil jsem se jí vysvětlil, ale ona se začala strašně smát. ,,To je můj bratranec a tohle je moje malá sestra, to mamka byla těhotná, ne já," vysvětlila mi a mně najednou spadl kámen ze srdce. Marcusi, proč by ti padal kámen ze srdce, když je to kamarádka? Achjo... No nic.

  ,,Asi tu nemůžeš být nějak extra dlouho, když ji máš s sebou, že ne?" zeptal jsem se a pořád si ji prohlížel, stejně jako ona mě. ,,Mám hodinu, měla jsem ji uspat, ale... Asi ji víc zajímáš ty, než spánek," zasmála se a my se tedy pomalu začali přesouvat do obýváku. Po chvíli už jsme oba seděli na gauči a Em mě doslova nutila, abych si pochoval její sestru.

  ,,Macu, prosím, jak chceš jednou chovat svoje dítě?" kňučela a naléhala na mě. ,,Já budu jen strejda, beznožku nikdo chtít nebude," zasmál jsem se. ,,Tak co princezno, půjdeš ke mně?" usmál jsem se na tu malou a ona ke mně začala pomalu natahovat ručičku. Emil mi ji nakonec tedy nějak opatrně předala a já si tedy poprvé choval... ,,Jak se vlastně jmenuje a jak je stará?" zeptal jsem se trochu ztrapněně kvůli tomu, že jsem se zeptal až teď. Trochu jsem ještě natočil hlavu, abych lépe viděl na Em při její odpovědi, ale ona držela v ruce telefon a vypadalo to, že si nás dokonce fotí. ,,Ehm... Jo, Aurora a dva měsíce," odpověděla rychle a telefon zase položila.

  ,,Chtěl bys taky jednou dceru?" zeptala se a já přikývl. ,,Jednou určitě, při nejhorším budu strejda tvých dětí," trochu jsem se uchechtnul. Strejda jejích dětí. Zní to divně. I ona se na to moc netváří.

  ,,Kdyžtak si jednu pořídíme spolu," promluvila po chvíli do ticha. Nemyslí to vážně. Určitě ne. Nebo? Nenápadně jsem se na ni podíval, ale naše pohledy se stejně setkaly, ale já svým pohledem hned uhl. ,,Nezlobíš se, že jsem se neozýval?" zašeptal jsem nervózně. ,,Mrzelo mě to, ale nakonec mě napadlo, že jsi jen přepracovaný," vysvětlila, ale její vysvětlení ještě pokračovalo: ,,na koncertech jsi vypadal vyčerpaně, když jsem se dostala do backstage na vás koncert s Harrym, ptala jsem se po tobě, dokonce i on řekl, že jsi si šel vyčerpáním lehnout. Nezlobím se, spíš jsem ráda, že jsi v pořádku."

_________________

   Dobrý den, absolutně kapitoly o ničem, ale já něco vymyslím.❤️😌