Together we can make it [Marcus & Martinus]

51

,,Tinusi!" zavolala jsem na svého nejlepší kamaráda, protože se mi ztratil někde v domě.

  Dneska jsme přenášeli nějaké věci do toho domu, o kterém Marcus mluvil. Je zařízený a je přesnou kopií dobu Gunnarsenů. A to doslova. Kromě barvy z venku by člověk nepoznal rozdíl. Nevím, co mi to Marcus tenkrát nakecal, ale tohle je... Tohle je moc. Je nám sakra 18. To jsme mohli zůstat každej u sebe. Tohle nedává smysl. Ale nechci mu do toho kecat.

  Možná je to i větší dům než Gunnarsenů. Je to jak kdyby byl předem určený pro dvě rodiny. Je to děsivé. Ani nevím, kolik to stálo, protože mi to ani jeden nechce říct. Ale je tu hodně moc pokojů.

Ložnice s manželskou postelí jsou 2, pak je tam 5 nezatížených pokojů jen s nějakou skříní, pak je jedna koupelna nahoře, druhá dole, místo půdy je také nějaký pokoj a to všechno víceméně jen v horním patře. Prý se spousty z toho jednou předělá, ale tím si nejsem jistá. Jsou pořád na tour a vlastně po nich ani nechci, aby si vzali pauzu. Miluji, když jsou na tour, jsou šťastní, zapomínají na své problémy. A o to jde. Ani se nedivím, že je jejich fanoušci mají tak rádi.

  ,,Ale notak! Tinusi!" zavolala jsem ještě jednou a trochu naštvaněji než poprvé.

  ,,Co tu ječíš?" vynořil se mi najednou za zádu a já se leknutím automaticky otočila a vlepila mu facku, až jsem se tomu sama lekla.

  Tinus na mě překvapeně koukal a chytil se za tvář, kde mu facku před chvílí přistála.

  ,,J-já... Omlouvám se," vykoktala jsem. ,,Za co to bylo?" zeptal se nechápavě. ,,Ehm... Promiň, já nechtěla." On nad tím už jen protočil oči a začal dál mluvit. ,,Takže... Máš zítra čas?" zeptal se, jako by se před chvílí nic nestalo. ,,Jo asi jo, proč?" vyptávala jsem se nechápavě. ,,Chtěl bych tebe a Marcusem tak trochu s někým seznámit..." zamumlal tak, že mu nebylo skoro rozumět. ,,Ty máš holku!" vykřikla jsem. ,,Že jo? Že jo? Že jo?!" ječela jsem dál. ,,Možná... Ale o tom až zítra." ,,Tak máš kluka?" vyptávala jsem se dál. ,,Zítra, řeknu ti to prostě zítra," zasmál se a odešel zas někam.

,,Maciiii?!" zavolala jsem tentokrát na blonďáčka. Už nejsou oba blonďáci, Tinus už si vlasy nebarví, ale sluší mu to i takhle.

  Ani jsem nestačila postřehnout, že sem Marcus doslova přiletěl a už se začal starat a strachovat.

  ,,Co je? Děje se něco? Je ti špatně?" vychrlil ze sebe rychle a celou si mě starostlivě prohlížel. ,,Ne, lásko, jsem v pořádku. Jen jsem nevěděla, kam jsi zmizel," pousmála jsem se a vtiskla mu malý polibek na rty. ,,Děkuju, že jsi," dodala jsem ještě a podívala se mu přímo do očí, i když to naprosto nesnáším. Přijdu si, jako by mi člověk viděl do duše, jenže u Marcuse mi to nevadí. ,,Děkuju, že jste," zašeptal na oplátku on a jednou rukou mi zajel pod triko a dal jí na můj podbřišek.

  ,,Ale notak vy dva! Tohle můžete dělat kdykoli!" zavolala na nás naštvaně Emma, když vešla do obýváku, kde jsme byli my. Pomáhá nám sem dát nějaké věci. Většina nám všem třem zůstává doma, bude se to stěhovat průběžně podle potřeby, ale něco málo oblečení a věci do školy jsme tu potřebovali. Zní to směšně.

  ,,Však já jen obdivuji svoje... Co je to moje? Vždyť... Moje dítě... Ne?" blekotal a bránil se Marcus. ,,Prosimtě kušuj a pojď vzít další věci." ,,Tak je moje nebo ne?" zamumlal dotčeně. ,,To jsou otázky. Ne, je Brandona. Ugh. Jasně, že je tvoje. Budeš táta," mumlala jsem, ale odcházela jsem už ven pro další věci.

  ,,To se takhle budete chovat pořád? Že já se sem s váma chtěl nastěhovat," uchechtnul se Tinus, když procházel okolo nás.

  Všechno jsem to nakonec donosili dovnitř a já musela jít pro Auroru, protože rodiče zase někam jeli a navíc jsem ji už dlouho neviděla, takže ji budu celý víkend hlídat. Tedy nevím, jak to udělám s tím, jak se mě Tinus zeptal, jestli mám zítra čas.

Přijela jsem s kočárkem před jejich nový dům. Není můj. Já ho nekupovala. Jsem jako host.

  Kočár jsem zaparkovala do předsíně a spící Auru jsem tam ještě nechala. Sama jsem si sundala boty a bundu a odešla jsem do obýváku, jestli tu budou kluci. K mému překvapení tu ale nebyli.

  Bylo teprve sedm, takže nevím tomu, že už by spali. Šla jsme se tedy podívat nahoru, jestli nebudou náhodou tam.

  Ještě jsem tedy zamkla vchodové dveře a vydala se po schodech nahoru, ale v tom jsem zaslechla nějaké hlasy.

  ,,Dá se to zvládnout, i když budeme na tour? Vy jste dokázali být tak dlouho odděleni?" slyšela jsem Tinusův hlas. ,,Neboj se, bráško. Zvládnete to, je to těžký, ale jde to. A je tolerantní ve věcech kolo fanoušků? A jak dlouho jste spolu? Vždyť jsi mi nic neřekl," stěžoval si Marcus a poznala jsem, že se naoko mračil. ,,Dozvíte se to oba dva, ale až zejtra. A ani ti neřeknu, kdo to je. Prostě ji uvidíš, je to lepší než popisování," vysvětloval Tinus a já se nad nimi jen pousmála a odešla zase dolů. Nemůžu je šmírovat.

 Odešla jsem tedy do obýváku, kde jsem si vyndala učení a začala s nějakými úkoly. Měla jsem otevřené dveře do předsíně, abych kdyžtak Auroru slyšela, protože vím, že se stejně brzy vzbudí. A to hodně brzy.

  Kluci přišli dolů asi po dalších deseti minutách a rozhodli se udělat něco k jídlu. Je fakt, že se musí najíst. Hlavně když si udělají něco dobrého.

  Kluci už chvíli tajtrdlíkovali v kuchyni, já právě dělala dějepis, ale zaslechla jsem nějaké zvuky v předsíni, takže mi došlo, že budu muset pro moji malou sestru dojít.

,,Prosimtě už jdu, půjdem za Marcusem, vezmem nějaký hračky, který ti sem měla mamka dát a bude to," říkala jsem jí, když se vzpírala v kočárku, ze kterého jsem ji hned vyndala. ,,Ma!" vykřikla Aurora, už když jsem ji držela v náručí a nesla ji dovnitř. ,,No jo, však on se na tebe taky těší," zasmála jsem se, když jsme si všimla, jak se Marcusovi rozzářil pohled při tom, když jsme vstoupili do kuchyně.

___________________

Vydáno: 13. 12. 2020