Together we can make it [Marcus & Martinus]

73

Stále na mě koukala, jenže najednou vstala a vletěla mi do náručí, ale hned se zarazila a podívala se na ránu na svojí ruce. ,,Ušpi-," začala vyděšeně a své ruce stahovala k tělu. ,,Nevadí to, ano? Rád tě obejmu," usmál jsem se na ni a ona mě okamžitě objala.

  ,,Jsi skutečný, konečně jsi skutečný, neodcházej, prosím," zamumlala a tiskla se ke mně nejvíce, co to šlo. ,,Neodejdu, půjdeme společně ven k nám domů." ,,Ne!" vykřikla rychle a vytrhla se mi. ,,Domů ne! Umřely tam! Copak to nevíš?! Umřely! Moje... Naše... Princezny malinký... Umřely tam!" křičela na mě hystericky. ,,Em, pojď si prosím sednout, všechno ti vysvětlím," snažil jsem se jí sklidnit. ,,Ne! Ne! Ne! Nechápeš to! Nevrátí se! Nevrátí! Co já bych dala za to, kdybych je ještě jednou viděla..." rozvzlykala se a sedla si na postel.

  Teď asi udělám obrovskou hloupost, nevím, jak bude reagovat nebo co bude, ale já musím. Měl bych pomalu, ale tohle taky půjde.

  Sedl jsem si vedle Emilie, pevně ji objal a když jsem poznal, že se nechává, přesunul jsme si ji na klín. ,,Co bys řekla na to, že bych tě někam vzal? Mám malé, vlastně hodně malinké, překvapení," zašeptal jsem a políbil ji na spánek. ,,Teď jen pro něco dejdu a hned-," začal jsem, ale ona mě okamžitě přerušila. ,,Ne, neodcházej, prosím," zašeptala a ještě víc se ke mně natiskla.

  ,,Nepůjdeme? Oba?" zeptal jsem se po chvíli našeho sezení v objetí. ,,Nevrátíme se sem, že ne?" ujišťovala se ještě. ,,To víš, že ne," řekl jsem a ona se ze sedu na mém klíně přesunula do stoje přímo přede mě.

Já se postavil hned vedle ní, ruku jí dal okolo pasu a rozešel se ke dveřím od pokoje. Takhle vypadalo, že je vše v pořádku, že se nikdy nic nestalo, že spolu chodíme a jsme ten nejhezčí pár v okolí. Musím uznat, že mi chyběla a rozhodně ne kvůli tomu, že jsem se o holky staral skoro sám, protože já s nima býval jen přes noc. Přes den se střídaly mezi babičkami, tetami a strejdou a v noci byla řada na mě. Ano, stydím se za to, ale teď už s tím nic neudělám.

  ,,Ty papíry a Emiliiny věci, prosím," řekl jsem arogantně doktorce, když jsme přišli k její pravděpodobně pracovně. Věci a papíry mi s povzdechnutím podala a já s tichým díky a s Emilií vedle sebe, odcházel ven z tohohle strašného místa.

  Cesta do auta a i autem byla klidná. Prohodili jsme si jen ty základní řeči, ptal jsem se jí na to, kdo jsem já, jestli zná Tinuse, Violet, jestli jí něco říká jméno Aurora. Nakonec jsem schytal pár nechápavých výrazu kvůli tomu, že se ptám na naprosté pitomosti. Při příchodu do auta se vážně naprosto změnila. Vypadalo to, že je to moje stará Em a já se ani nebál jejího setkání s dvojčaty, jenže když jsme zaparkovali před domem a vešli do domu, přepadl mě strach, že jsem udělal chybu.

  ,,Čau Macu, tak..." zavolal na mě hned Tinus a šel za mnou do předsíně, když si však všiml, že Emil stojí vedle mě, zarazil se, ale pak se usmál a nastavil náruč na objetí, které chtěl, aby patřilo Em, která se otočila na mě.

  ,,Můžu?" zašeptala, ale já jen bezeslovně přikývl. Emil tedy Tinuse pevně objala a několik minut ho v tomhle objetí svíjela.

  ,,Hol-," chtěl po jejich objetí říct něco Tinus, jenže já se obával, že chce pravděpodobně mluvit o dvojčatech, takže jsem musel zakročit. ,,Emil, ty si ještě sundej ty boty a..." Otočil jsem se na Tinuse a začal šeptat. ,,Myslí si, že holky nejsou, chci ji posadit na gauč a jednu, nebo obě jí dát do náruče, teď o nich zatím nemluv před ní. Ale kde jsou vlastně?" ,,S Violet jsme je v kuchyni krmili, takže by měli být i s ní tam," vysvětlil. ,,Jdi za ní a řekni jí o situaci, počkejte tam s holkama, ve správný okamžik si pro ně přijdu," oznamoval jsem mu ještě a on s několika přikývnutími odcházel přes obývák do kuchyně.

  ,,A... Kam jdeme my?" zeptala se Emil skoro jako nějaký poslušný pejsek. ,,Mám přece to malé překvapení, takže do obýváku a posadíš se tu," vysvětlil jsem jí a odvedl tedy do už zmiňovaného obýváku. ,,Posaď se tu a zavři oči, dokud ti neřeknu, abys je otevřela, ano?" ,,Ano," přikývla, sedla si a nakonec zavřela oči. Já jsem se na ni ještě na chvíli zadíval, hlavně na flek na její mikině od krve. Tu ránu jí taky musím vydezinfikovat, ale až za chvíli.

  Přešel jsem tedy do kuchyně a s pomocí Tinuse a Vio jsme mi na ruce dali obě holky. Na pravou Darcy, na levou Elin. Jsou maličký, i když dost vyrostly, takže takovéhle nošení není vůbec problém.

,,Em, nastav ruce a měj pořád zavřený oči," řekl jsem jí a ona tak udělala. ,,Nelekni se," zašeptal jsem ještě a pomalinku ji položil Elin do náruče. Sám jsem se sklonil, abych byl přímo před ní a ve stejné úrovni.

  ,,Otevři oči," řekl jsem a čekal na jakýkoli její pohyb. Navíc jsem ještě zaregistroval, že nás pozoroval i Tinus s Violet, ale byli vážně potichu a nenápadní.

  Em tedy pomalinku otevřela oči a pohled okamžitě přesunula na malinké stvoření u ní v náručí.

,,K-kdo je to?" vykoktala po chvíli. ,,Vypadá jako..." Zastavila se v půlce věty, protože malá Elin k ní začala natahovat ručičku. ,,Princezno naše malá, ani nevíš, jak moc jsi mamince chyběla," zašeptala s úžasem Em, zároveň pohladila El po tvářičce a nakonec po prstíčcích, které k ní stále natahovala.

,,A-ale... Jak?" zvedla ke mně nechápavý pohled. ,,Nic se jí nestalo. Ani Elin, ani Darcy. Koukej," kývnul jsem hlavou směrem k Darcy.

  Emil si je obě dvě pečlivě prohlížela a nakonec zvedla pohled ke mně. ,,Poznaly, že tu nejsi. Chyběla jsi jim, nám všem jsi chyběla," promluvil jsem, ale ona na nás pořád s úžasem koukala.

  ,,Doopravdy nejsi halucinace?" ujišťovala se znovu, čemuž jsem se nejprve jen zasmál. ,,Ne, nejsem halucinace, dokonce ani Vio, ani Tinus, ani holky."

___________________

Vydáno: 11. 1. 2021