Together we can make it [Marcus & Martinus]

69

  ,,Půjdeme?" zeptala jsem se Marcuse, když už jsme nějakou dobu i s Darcy seděli na sedačce v nemocnici.

  Měli jsme za sebou několika hodinovou cestu do Trondheimu a dlouhé přebírání Darcy, které jsme museli absolvovat i s Elin.

  Stejná cesta nás ale s tím rozdílem, že jedeme ve čtyřech.

  ,,Marcusi, omlouvám se, jak jsem se chovala. Já vím, že to máš daleko těžší," omlouvala jsem se, ale on si jen povzdechl. ,,Emil, no tak. Mě to nevadí, vždyť i já z toho byl špatnej. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že je naživu. Patří do rodiny a jednou se obě dvě budou muset postarat ještě o jednu mladší sestřičku," zasmál se malinko ke konci, ale já to vzala hodně vážně. ,,Zlato, já... Musím k tobě být upřímná, nevím, jestli po tomhle někdy další dítě chci, rozhodně ne v dalších pět letech," svěřila jsem se mu opatrně, co když se bude zlobit? I když. V tuhle chvíli bych mu ano klidně řekla, to jsem však nevěděla, že za několik hodin se mi dočista změní život.

  ,,Chápu tě a nemůžu tě nutit, radši budeme milovat tyhle dvě holčičky, než abychom je měli tři a jedna by vyrůstala bez lásky. Stejně tě ale jednou přemluvím."

  ,,Se třemi dětmi by to bylo všechno těžký, už takhle bude. Turné, zkoušky, koncerty, čas strávený ve studiu. Když jsem byla jen já, zvládala jsem to, špatně, ale zvládala, jenže co ony? Nejsem si jistá, jestli chceš, aby tě znaly jen z novin," zaseptala jsem a znovu zkontrolovala, že holky spí.

  ,,Uděláme to tak, abych se mohl věnovat vám i fanouškům. Váš tři miluju, ale zpět... Je to můj život. A i a fanoušky mám takový vztah. Doufám, že to tak bereš a že víš, co všechno vztah se mnou může obnášet. Není to ideální, ale já se snažím. Snažím se být tu pro tebe na 100 %, ale ne vždy to jde. Já... Divím se, že se mnou jsi," šeptal smutně a ještě by pokračoval, kdybych ho já nepřerušila svým skoro křikem.

  ,,Marcusi! Silnice!" Musela jsem ho upozornit, protože se do popisování svých pocitů zažral tak moc, že nedával pozor na cestu a najel by do stromu, kdybych mu nic neřekla. On tedy rychle sjel normálně na silnici.

  ,,Doma si tě ráda vyslechnu, o všem si hezky promluvíme, zajímají mě tvoje pocity a názory, ale tu půlhodinku bych radši počkala." Půlhodinu? Ano, půlhodinu, protože to už budeme doma.

A tak se také stalo. Po půlhodině jsme byli vevnitř i s oběma dcerami, které jako první potřebovali přebalit a nakrmit, nakonec však znovu usnuli, a tak jsme je nechali v horním patře s otevřenými dveřmi v klidu spát, zapnuli ještě chůvičky nebo jak se tomu říká a sami jsme šli do obývacího pokoje.

  ,,Tak povídej, tvoje pocity jsem nějakou dobu sice zanedbávala, ale řekni mi o všem, prosím, jsem tu, i když s menším zpožděním," pobídla jsem Marcusem, který seděl kousek ode mě, ale nohy jsme měli přikryté stejnou dekou, protože jsme je oba měli položené na pohovce. ,,Tak... Začnu asi, jak jsem za tebou jen do porodnice. Takovej ten klasickej strach, naštvání na sebe sama, ale to k tomu patřilo. Pak ale přišly výčitky, jsou tu doteď. Víš, měl jsem tu být. Uklidňovat tě a... Hlavně jsem měl být lepší. Po celou dobu v nemocnici jsem nikdy nepomohl tobě a... Já... Sám jsem se cítil špatně. Ne kvůli holkám, tobě ani nikomu jiného, ale... Já nevím proč, ale zmizelo to. Postupně to mizelo. Pak přišla starost, pocity, že to nezvládnu a že nejsem dostatečně dobrý pro... Takovou hezkou holku, co má obě dvě nohy, ale teď jsem asi i tak nějak vyrovnanej," snažil se mi popsat a já ještě chvíli čekala, jestli něco řekne. Že není dostatečně dobrý pro takovou hezkou holku, poslouchá se vůbec?

  Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem si ho přivinula do pevného objetí, jenž miloval. On je silný, jenže mu musí někdo pomáhat a vyslechnout ho.

  On se mi poskládal do náruče a já mu začala obsypávat jeho vlásky polibky. Projevím mu tímhle alespoň trochu lásky? Doufám, že ano. Jinak jsem jako přítelkyně zklamala.

  ,,Jsi nejúžasnější, pomohl jsi Tinusovu, mně, tisíce fanouškům, tvoji sestřičce, jsi andílek," šeptala jsem mu do ucha jen a pouze pravdu. Je to tak. ,,Všichni mi píší, že na tebe mám dát pozor, ať ti projevím lásku, ať tě pevně obejmu, ať tě nenechám kvůli nikomu plakat, snad dělám alespoň něco z toho. Ale tobě se stejně nikdy nevyrovnám. Jsi ten nejúžasnější člověk na světě, dokonce si kvůli tobě vezmu i svatební šaty, pokud někdy uspořádáme tu svatbu, dokonce za tebou poletím klidně do Austrálie, i když tam mají ty hnusný pavouky a víš proč? Protože tě miluju. Jsi důvod, proč žiju a jsi zároveň můj život. Nikdy bych nebyla tam, kde jsem bez tebe. Tohle by mohl být šťastný konec jako ty, co bývají ve filmech," šeptala jsem mu pořád do ucha a snažila se ho uklidnit a možná si uspat, jenže jedna věc mi to překazila.

  Zvuk ze zhora, ale i v chůvičky, který pocházel z podložky, která má hlídat jestli holky dýchají, takže...

  Když to Marcus uslyšel, vylítnul okamžitě nahoru a já okamžitě za ním.

  ,,Volej záchranku, ona nedýchá," otočil se na mě se zděšením v očích Marcus a začal s resuscitací přesně tak, jak to viděl v nějaké jeho knížce.

Všechno od téhle doby mám zrychlené a skoro vymazané z paměti. Volala jsem záchranku, někoho sem poslali, dokonce sem poslali i nějakou sestru z Møsjenu, protože z Trondheimu by jim to trvalo strašně dlouho.

  Sestra tu byla do pár minut a záchranka asi do třičtvrtě hodiny. Já jsem na celou situaci koukala z povzdálí s Darcy, která byla v pořádku, v náručí. Všechno to, co se tu dělo ji vzbudilo a vyžadovala pozornost, kterou dostala jen ode mě, i když i tak jen tak polovičně.

  Marcus ke mně přišel až po dlouhé hodině a první věc, co udělal byl utěšující polibek do hlasů. Jako první mě napadlo, že... Jenže mě hned alespoň trochu uklidnil.

  ,,Dýchá, vypadá v pořádku, jen ji tu rychle zkontrolují."

____________________

Vydáno: 4. 1. 2021