Together we can make it [Marcus & Martinus]

12

Už jsem mu chtěla pomoc, ale on zavrtěl hlavou a řekl: ,,já se ale musím převlíct." ,,Vždyť máš sádru, nepotřebuješ to," říkala jsem, jako kdyby tamto byla nějaká blbost. ,,Prý musím, ale... Já... Nevím jak," zamumlal a nejistě se na mě podíval. ,,Chceš pomoct?" zeptala jsem se po chvilce ticha. ,,Je mi to blbý, ale když... Tričko zvládnu, ale... Jak si mám vzít kraťasy s tou sádrou a sám?" podíval se na mě zoufale. ,,Kde máš věci?" zeptala jsem se rozhlížela se po šatně plné klučičího oblečení. On si ale začal sundavat svoje triko.

  "Nesmíš se podívat, nesmíš se podívat, nesmíš se podívat," opakovala jsem si sama sobě v duchu.

  Fajn, kašlu na to. Viděla jsem ho milionkrát, teď to vadit nebude.

  Kde vůbec vzal tuhle postavu, když je pořád na tour? Já to nechápu.

  ,,Em? Podala bys mi, prosím, ty kraťasy?" zeptal se Marcus a snažil se si nějak sundat kraťasy, co měl na sobě teď. Nevím jak ani proč, jsem tak zareagovala, ale ty kraťasy jsem mu začala sundavat. Vzhledem k tomu, že jsme si koukali do očí, tak takhle situace byla ještě víc trapná.

  Pak jsem vzala ty kraťasy a nandala mu je alespoň přes tu sádru. Pak už si je snažil nějak na zemi nandat sám.

  ,,Chceš pomoct i potom?" zeptala jsem se po chvíli. ,,Já..." začal Mac, ale na to nebyl čas. ,,Kdyžtak řekneš," usmála jsem se na něj. ,,A teď už tě posadíme na vozík," řekla jsem ještě rychle a potom jsem mu tedy ještě pomohla.

  Tohle k tomu určitě patří. Tedy myslím...  Sakra, jasně, že patří. Přece nemá nohu a potřebuje pomoc! Jasně, že patří. Patří. Patří a patří!

  Oba jsme se tedy odebraly na venkovní hřiště školy, kde vždy probíhal společný tělocvik. Já jsem ale došla k holčičí části družstva a Mac odjel ke kraji hřiště. 

  Hodin sama o sobě neprobíhala nijak špatně, ale bylo mi líto Marcuse, protože jen koukal na kluky i na nás, jak hrajeme fotbal, který tak moc miluje. Bylo mi ho líto. Strašně líto. Kdyby to šlo, tak mu klidně dám svoji nohu. Za pár dní odjede na tour a všechno bude dobrý. Bude mít podporu fanoušků, moji podporu po telefonu, podporu Tinusovu a ještě dalších lidí.

  Mezitím, co jsem nedávala pozor se mi někam ztratil Marcus s učitelkou. 

  ,Udělalo se mu špatně?' proběhlo mi hlavou a okamžitě jsem se rychlou chůzí rozešla ke dveřím do školy. Je tu první den, nemůže si přece ještě víc ublížit. To nejde, prostě ne.

  ,,Marcusi?!" zavolala jsem a bylo mi úplně jedno, že je ještě hodina. ,,Maci, kde sakra jsi," povdychla jsem si zoufale a rozhlížela se okolo sebe. Běžela jsem rychle za ostatními, ale nevypadalo, že by tam někde byl Marcus, spíš naopak. 

  Pořád tam není.

  Martinus zrovna nehrál, takže jsem šla za ním.

  ,,Kde máš sakra bratra?" zeptala jsem se ho rychle a on se začal rozhlížet okolo sebe. ,,No sakra," vydechl a okamžitě vstal.

   ,,Emilie! Martinusi! Co tu jen tak postáváte? Běžte hrát!" zavolala na nás učitelka a oba jsme se na ni otočili.

  Učitelka s Marcusem. Díky bohu! Ale tohle se s ním ještě vyřídím.

  S Tinusem jsme tedy šli ještě hrát, ale celou dobu jsem kontrolovala Marcuse a to, jestli je v pohodě.

  Celá hodina nakonec probíhala celkem v pohodě a my jsme pak odešli normálně do šaten. Třeba ten Tinus Marcusovi konečně pomůže a já bych šla pro Emmu.

  Bylo asi za deset dvě, ale ve vedlejší šatně byla ještě většina kluků, takže jsem ani nemohla jít zjistit, co je s Macem.

  Vytáhla jsem svůj telefon, našla chat s Macem a začala psát.

Zvládneš to tam sám, kdybych šla vyzvednout Emmu?

Jo, já se třeba ani nebudu převlíkat. Budem čekat před školou, tak tam pak přijďte.

  Vzala jsem si všechny věci rozloučila se s učitelkou a šla na první stupeň pro Emmu. Doufejme, že tam ještě bude a že tam to Marcus opravdu zvládne.

  Stoupla jsem si před venkovní vchod prvního stupně a čekala na to, až Emma vyjde.

  Malá brunetka dnes však nepřicházela s úsměvem jako obvykle. Šla několik metrů za svými kamarády a koukala do země. Nebyla to ona. Takhle se přece nikdy nechovala.

  Hned, jak jsem ji takhle spatřila, jsem se jí vydala prakticky naproti. Nestihla jsem se ani na nic zeptat a ona mě pevně objala a zabořila mi svůj utrápený obličejík do ramene, ale musela jsem být trochu skloněná.

  Objetí jsem jí rychle a pevně opětovala a přitiskla ji k sobě.

  ,,Emmi, copak se ti stalo?" zašeptala jsem, když mě po pěti minutách přestala objímat. ,,Smáli se," zvedla na mě svůj utrápený pohled a mně nedocházelo, proč zrovna Emmě by se měli smát. ,,Počkej, čemu se smáli?" zeptala jsem se nechápavě a ona se na mě podívala spíš překvapeně. ,,No... Přece Marcusovi?" řekla potichu a opatrně, jako by se bála, že to Marcus uslyší. ,,Z toho si nic nedělej, hlavně že ty máš Marcuse pořád ráda," usmála jsem se na ni, ona se mě chytla za ruku a šli jsme pro kluky.

  Marcus nikde. Tinus nikde. Já je zabiju jednou. Všechny Gunnarseny.

  ,,Kde jsou?" zeptala se zoufale, nebo znuděně, kdo ví, Emma, když je nikde neviděla. ,,Víš co? Počkáš tady? Nikam nepůjdeš? A nehneš se ani na dva metry?" podívala jsem se na ni přísně, když jsem přemýšlela nad tím, že odejdu dovnitř. ,,Jo, neboj," ujistila mě. ,,Tak tu počkej, hned jsem zpět," řekla jsem jí ještě rychle a vydala se do školy za klukama.

  Procházela jsem právě okolo skříněk, jenže jsem zaslechla nějaké hlasy křičet na celou školu.

  ,,Tinusi, já ale nemám ty věci," rozkřikl se Marcus, přičemž jsem se vydala směrem podle jeho hlasu. ,,Tak tam prostě dojdeme, to je lehký, ne?"  Slyšela jsem tentokrát Tinuse. ,,Ježiš, co to tady zase řešíte?" vstoupila jsem jim do jejich podivného rozhovoru.

  Nakonec se ukázalo, že Marcus si zapomněl sešit ve třídě, takže jsem mu tam došla a pak se vrátila ke klukům, kteří na mě čekali u skříněk.

  ,,Už všechno máte? Oba dva?" povzdechla jsem si, když jsme vycházeli. ,,Jo asi jo, ale kde ty máš Emmu?" zeptal se Mac a já se podívala na místo, kde měla čekat. ,,Přece- Emmo?!" zavolala jsem a už jsem cítila to seřvání od všech Gunnarsenů.

________________________

Dneska je to takové o ničem, ale to snad nevadí.
Jinak.
Omlouvám se, že kapitola nebyla dřív, ale nějak jsem si neudělala čas. Dost mě to mrzí, ale co se dá dělat? No budu to muset prostě někdy dohnat. Snad zvládnu dokonce týdně ještě minimálně jednu kapitolu. Prozatím se s vámi loučím.💛✨