Together we can make it [Marcus & Martinus]

46

  Vstala jsem někdy okolo desáté, protože Emma mi přiběhla do pokoje. Dnes jsem se cítila daleko lépe než včera, což mi přišlo jako dobré znamení. Alespoň si s Marcusem budu moct promluvit v klidu.

Šla jsem tedy ještě do hotelové jídelny na snídani, kde jsem si popravdě dala jen obyčejný chleba s máslem. Nechci, aby se mi zase udělalo špatně, ať už od žaludku, začala mě bolet hlava nebo cokoli jiného.

  Jedla jsem sama, protože všichni už byli dávno najedení , takže tu byli jen cizí lidé a já. Naštěstí jsem tu měla telefon a projížděla si instagram. Nikde nebylo nic tak zajímavého na to, abych se nad tím pozastavila a navíc jsem se po chvilce vracela zase do pokoje, kde jsem se převlékla do vlastně tanečního oblečení, které tvořilo obtažené triko se zvláštními motivy a nějaké tmavě modré tepláky. Nevím, kdo tohle vymyslel, ale je to zvláštní kombinace.

Do dvou hodin jsme byli už v aréně, dokonce čeština z nás i zbytečně moc upravených. Některé holky měly copy, některé měly vlasy rozpuštěné, přičemž já patřila do té druhé skupiny.

  ,,Držím vás palce, to dáte," usmála se na nás Anně těsně předtím, než jsme postupně vyběhli na pódio. První byla Maja, Martine, pak já a Sandra, za námi Brandon a nakonec Emma, která se dostala před nás všechny.

První byla anglická písnička. Emma má překrásnou angličtinu, to nemůžu popřít.

Pak jsme šli do jiného seskupení a začala další písnička. Pak si Emma trochu povídala s fanoušky a pak v úplně jiném tvaru začala třetí písnička. Dokonce se mi dnes i dobře tančí. Vlastně mě ani nebolí hlava-. Dobře, tak to se teď změnilo, protože tohle je nesnesitelný. Nemohla jsem přestat, takže jsem dál pokračovala a snažila se mít pohyby pořád takové jako před chvílí. Jenže pak se mi rozostřil obraz, následně přede mnou vše zčernalo a víc už si nepamatuji.

Marcus

Z povzdálí jsem pozoroval, jak tančí na jednu ze straších písniček od mé sestry a musím uznat, že jí to vážně šlo. Když se však měli přesouvat na jinou stranu pódia, minimálně to tak vypadalo, zničehonic se sesunula k zemi a všechno se najednou zastavilo.

Rychlostí blesku jsem byl u ní a snažil se jí otočit na záda, protože spadla ještě tak špatně na přední část těla.

Rychle jsem se jí snažil nahmatat, což se mi díky bohu podařilo a byl jsem si jist, že i dýchá.

Přešli sem už snad všichni tanečníci a i má matka a Tinus se v tomhle hloučku vyskytli.

,,Em, Emil, Emilie, prober se, notak, prober se, prosím," šeptal jsem směrem k ní a lehce se jí snažil probrat tím, že jsem ji trochu rukou jemně něco jako fackoval. Jenže opravdu jemně. Po několika dalších pokusech na mě Emilie otevřela oči, posadila se a všechny si nás prohlížela.

  ,,Em, co se stalo? Je ti špatně?" ptal jsem se jí starostlivě. Vím, že hlava ji bolí normálně, ale ne na omdlení. ,,Jasně, že je. Jako vždy," odpověděla místo toho Emma. Tikal jsem pohledy mezi Emmu a Emilií. Co tu zase nevím? Co se stalo?

  ,,Řeknu ti to, ale teď už tu nebudu rušit," zamumlala Em a začala se zvedat ze země. Já jsem jí ještě trochu pomohl, ale ostatní už odešli zpět na svá místa a koncert se zase spustil. Já s Em jsem ale došel k nějaké židli a tam ji posadil.

  ,,Emil, nechceš něco podat? Nechceš, aby se na tebe podívali doktoři v nemocnici?" ptal jsem se jí hned po tom, co jsem se k ní sklonil. Upřímně mi tímhle vážně nahnala strach. Nevypadalo to vůbec hezky. Najednou sebou trhla. ,,Nemocnici? Jak jsem spadla nebo co se stalo?" vyhrkla rychle a v očích se jí mihl strach. ,,Spadla jsi na přední část těla. Jakoby břicho, obličej. Ale v klidu, z toho pádu by se ti nic stát nemělo, ano?" snažil jsem se ji uklidnit a ona trochu přikývla. ,,A... Mohla bych já... No... Ta nemocnice?" zeptala se potichu. ,,Počkej tu, jdu to zařídit, jo?" navrhl jsem a ona znovu jen přikývla.

Nakonec jsem dohodl, že nás tam odveze táta, prý jako zodpovědný dospělý a taky, že nás tam odveze, pak s námi chtěl jet ještě Tinus, vlastně nechápu proč, ale tak však je to jen Tinus.

  Emilii se udělalo tak nějak dobře, a tak jsme všichni i s nějakou Emiliinou taškou přešli do auta, abychom mohli vyjet. Nemocnice byla na druhé straně města než aréna, takže nám jízda zabere tak půlhodiny.

  ,,Em, všechno v pohodě?" zeptal jsem se, když ležela opřená o sklo od okýnka a koukala se ven. ,,Jo, jo," přikývla a dále tam takhle seděla, respektive skoro až ležela.

  Já jsem si vyndal sluchátka, které jsem připojil k telefonu, a začal se dívat na přímý přenos fotbalového zápasu. Tinus na přední sedačce dělal to samé a táta se snažil nějak řídit. Já jsem si po chvíli všiml, že se Emilie kouká se mnou, nijak mi to nevadilo. Vůbec mi to nevadilo, ale najednou mi zaťukala na rameno.

 ,,Marcusi? Marcusi, zlato? Potřebuji ti něco říct," vyrušila mě Em z mého koukání na fotbal a já si sundal sluchátka. ,,Copak bys potřebovala?" otočil jsem se, abych jí viděl úplně do tváře. Sedla si ke mně ještě blíž a v ruce žmoulala svůj telefon a vypadalo to, že ještě něco. Zvedla ke mně svůj pohled a já uviděl její oči plné strachu a zárověň štěstí, jako vždy. 

 ,,Prostě to řekni, nemusíš se bát," usmál jsem se na ni. ,,Víš Macu, jak jsme spolu už pár let, spíš měsíců, tak... Už nebudeme jen dvoučlenná rodina," nerzózně sklopila zrak. ,,My budeme mít toho pejska, kterýho jsme tak dlouho vybírali?" vyhrkl jsem překvapeně. Uhm... Tak asi ne podle jejího výrazu.

,,Ne, ty idiote," zasmála se a pak pokračovala: ,,jsem těhotná."

___________________

Vydáno: 26. 11. 2020

Krásné čtvrteční odpoledne. Ani nevíte, jak moc se za tohle stydím a chci se nechat upálit, ale prostě... Líp to nešlo, takže... Tak. ❤️