Together we can make it [Marcus & Martinus]

61

Emilie

  V nemocnici jsem už pět dní a nějaké velké zlepšení prý neproběhlo. Dokonce jsem včera skončila na kapačkách, jen proto, že pořád tolik zvracím, jenže to není schválně. Marcus to neví. Myslí si, že je to v pořádku. Nechtěla jsem ho zatěžovat, však to znáte.

Momentálně spolu voláme, protože má právě volno. Tinus a tanečníci mají pódiové zkoušky, které Marcus mít nemůže. Musí se stále šetřit.

,,A kdy by tě měli pustit?" zeptal se lehce znuděně Marcus a já přemýšlela, jak mu odpovědět. ,,No mohlo by to být za pár dní, ale klidně i za měsíc. Prostě až o něco povyrostou a zůstanou tak alespoň tři dny," vysvětlila jsem mu a on si lehce naštvaně povzdechl. Nebylo to naštvání proti mně, ale proti doktorům, kteří podle něj nedělají nic, protože ani nezjistili, co by to mohlo znamenat. ,,A zmenšujou se ještě?" zeptal se po chvíli, tohle jsem mu vlastně také zapomněla říct. Já ale doopravdy nemám hlavu jen na tohle, musím se učit, vždyť i to učení tu mám s sebou. Dělám si úkoly, zápisky, učím se. Je toho ale moc. Nemůže tohle být jen ze stresu? Kdo ví.

  ,,Emil, jsi tam?" upozornil Marcus na to, že s ním stále volám a že ještě jsem neodpověděla jeho otázku. ,,Ale ne, už dva dny se nic nezměnilo." ,,A vážně nevyrostly ani o trochu?" zeptal se ještě a já nad ním jen protočila oči. Já na tohle nemám sílu. ,,Ne, nevyrostly, ale teď už běž, slyším, jak tam na tebe Tinus volá. Mně můžeš zavolat i dýl."

  Rozloučili jsme se tedy a on tedy zavěsil. Já jsem telefon položila na noční stolek a podívala jsem se z okna. Viděla jsem na louku, nebylo to špatné.

,,Vztah na dálku?" zeptala se najednou moje společnice na pokoji. Je asi jen o pět let starší. Nechápavě jsem se na ni otočila a ona mi to dovysvětlila. ,,Ještě jsem si nevšimla, že by tě tu navštívil, tak jsem myslela, jestli nemáte vztah na dálku," vysvětlila mi, ale já jen zakývala hlavou. ,,Jak se to vezme, ale ne. Oba bydlíme ve stejné vesničce, to jen on teď má pár koncertů po Evropě, tak proto," vysvětlila jsem jí. ,,To asi taky není úplně nejlehčí, co? Přítel pořád někde pryč, ty sama doma." Páni. Nějak se v tom vyzná, ale je sympatický. Ani ne vlezlá, ani otravná. ,,Tak občas jedu s ním, ale je to prostě asi těžší. A co tu vlastně děláte vy, nebo vám můžu tykat?" zeptala jsem se. ,,Jo, klidně mi tykej, vždyť nejsem zas tak stará. A byla jsem součásti autonehody a něco se mi stalo s vaječníkem, tak mi tam museli něco spravit nebo co. Ale prý nic vážného," vysvětlovala mi pro změnu ona. ,,A kdy tě budou pouštět?" zeptala jsem se se zájmem. ,,Asi za dva dny, ty ale pořád nevíš, že?"

  Chvíli jsme si tam takhle povídali a nějak jsme přešli i k jejím prvním láskám a i k té mojí, k Marcusovi. Sama mi řekla, že bych měla Marcuse trochu ohlídat, protože říká, že i z těch hovorů pozná, jak moc mě Marcus miluje, ale jí v 19 letech zemřel přítel jen proto, že za ní jel větší rychlostí, než je dovoleno, dostal se do smyku, následně do nemocnice a tam po několika dnech v kómatu zemřel. Momentálně přítele nemá, ale jak říká, až to přijde, tak to přijde. Má pravdu. My s Marcusem jsme se milovali vždy. Tušila jsem to, ale nikdy jsem to neřekla, protože to samo vyšlo najevo. Byl to osud. Chápete? Všechno to je o osudu, o náhodách, o malých, podle většiny z vás nepodstatných věcech. Na tom všem to závisí.

  A odpověď na otázku o tom, jestli bych s Marcusem byla, i kdyby měl obě nohy, se nikdy nedozvíme. Nikdo to neví.

  A nikdo také neví, co u mě v pokoji bude chtít doktorka, která za chvíli má přijít s výsledky z dnešních vyšetření. Má sice už po pracovní době, je totiž už sedm večer, ale chtěla mi to říct. Upřímně ani nevím, co čekat. Pozitivní zprávu? Nebo negativní? Marcusovi jsem o tom radši ani neříkala a vlastně ani Violet a Tinusovi, se kterými jsme si odpoledne volala. Tinus a Violet mají svůj samostatný pokoj a Marcus? Těm ho má taktéž samostatných s rozdílem v tom, že on je tam doopravdy sám. Ale prý se spolu baví ještě víc než jindy, Violet je hodně s tanečnicemi, ale nejvíce s maskérkou kluků. Je prý nejvíce fajn.

  Z mých myšlenek mě ale vyrušilo zaklepání na dveře následované vchodem doktorky do pokoje. Ze slušnosti jsme pozdravila a skoro až nedočkavě na ni koukala.

  ,,Dobrý večer, slečno Lindström, vypadá to, že pro vás mám dobré zprávy," usmála se na mě, ale mně můj úsměv zamrzl. Dobré zprávy? Co jsou dobré zprávy? ,,Povídejte, prosím," pobídla jsem ji rychle a nedočkavě si začala kousat spodní ret. ,,Větší z dvojčátek vyrostla o půl centimetru a ta menší, co byla doteď menší dokonce o centimetry tři, jsou teď úplně stejně velké. Myslím, že s přítelem máte co oslavovat, zítra ale znovu přijdu a zkontrolujeme všechno jako dnes, včera a všechny dny předtím. Nic se nesmí podcenit. A teď už nashle, doma na mě už čekají," usmála se na mě doktorka a už měla skoro na odchodu. ,,Děkuju vám mockrát, zatím nashle," vyhrkla jsem ještě rychle a začala se usmívat jako blázen. Já jsem tak šťastná. To nemůžete ani vědět. Vážně je dnešek hezký den.

  Rychle jsem vyndala telefon a napsala Marcusovi, tohle musí vědět, říkám, že musí.

  Otevřela jsem aplikaci s názvem zprávy, do kolonky komu jsem žádala Marcus Gunnarsen a pak už jen psala zprávu, co jsem chtěla.

Emilie: Ahoj lásko, pokud máte teprve před koncertem, tak přeju, ať to všechno dobře dopadne, až budeš mít chvilku času, zavolej mi, potřebovala bych ti něco říct <3

Netušila jsem, kdy mi zavolá, a tak jsem telefon odložila a vzala si dějepis, jenže on mi okamžitě zavolal. Učení jsem tedy znovu odložila a přijala příchozí hovor od Marcuse.

  ,,Co se děje? Co mi potřebuješ říct? Em, mluv, mám o tebe strach," blekoval hned to telefonu. ,,Pomalu, ano? Hned ti to vše řeknu."

___________________

Vydáno: 27. 12. 2020