Together we can make it [Marcus & Martinus]

71

,,Užijte si to," řekli jsme sborově s Tinusem a už skoro zavírali dveře za Emilií a Violet. ,,A-ale... Víš, jak a co-," ujišťovala se ještě Em, ale Vio ji už vedle dál od domu. ,,Už to všechno ví, říkala jsi mu to několikrát, jsou na to dva, pojď," slyšel jsem ještě zpoza dveří.

  ,,Nevadí ti, že jsem ti ji poslal s Em pryč?" otočil jsem se na Tinuse, který se jen zasmál. ,,Mně žes ji někam poslal? Stejně by šla domů a co my? Nechceš si jít zahrát fotbal?" navrhl. Asi zapomíná, že tu jsou dvě malý děti, že jo? ,,Ehm... S těma dvěma to asi-," najednou mě přerušilo vyzvánění mého telefonu, který jsem rychle vyndal a bez podívání se na jméno jsem hovor zvedl.

  ,,Ano?" ,,Žijou? Dýchají? Jsou v pořádku?" naléhala na mě Emil a já si povzdechl. ,,Ano, jsou v pořádku a sotva jsi odešla, kdyby něco, zavolám ti sám, zatím," rozloučil jsem se a vytípnul hovor.

,,Hádám, že kvůli tomuhle jsi chtěl, aby šla a teď chytej," odcházel Tinus do obýváku a za sebe, což znamená mým směrem, hodil nějakou krabičku, já jsem ji nějak chytil a nechápavě ji prohlížel.

  ,,Antidepresiva?" přečetl jsem nechápavě a pohledem hledal Tinuse, po kterém chci, aby mi to vysvětlil. Ten se ale vrátil z kuchyně a nejdříve jen pokrčil rameny, ale pak začal vysvětlovat.

  ,,Vio je našla v koupelně u koše, jsou buď tvoje, nebo Emil." ,,Ona bere antidepresiva? Proč mi o tom neřekla?" podíval jsem se na něj nechápavě, zmateně a docela i překvapeně. ,,Nechce, aby sis o ni dělal starosti, bejt tebou bych s ní možná začal řešit, jestli nechce nějakou odpornou pomoc radši než nějakou prášky z lékárny. Klidně si s ní promluvím já, ale chtěl jsem ti tohle říct," vysvětlil mi. ,,Asi bych měl-," znovu mě přerušil zvuk telefonního vyzvánění.

Telefon jsem tedy vyndal, povzdechl si a automaticky říkal: ,,ano, jsou v pořádku, dýcha-." Jenže hlas z telefonu mě přerušil. ,,Marcusi, Emil se mi tu doslova zhroutila, začala tu úplně vyšilovat, nervózně se klepat, až nakonec, j-já nevím jak, ale prostě skončila na zemi úplně... Vyměněná. Že prý jí umřely holky a něco s tebou, já se omlouvám, já... Musela jsem zavolat do nemocnice," vysvětlovala mi Violet. ,,Kde jste?" vyhrkl jsem rychle. ,,Musela jsem ji tu uklidňovat, ten nastupuje do sanitky, jsme kousek od Møsjenu. Já vůbec nevím, jestli máš jezdit nebo kam ji vezou. Promiň mi to," snažila se mě uklidnit. ,,Jeď s ní, sama to nezvládne, já tam přijedu, nevíš, jestli mám brát holky?" ,,Nemyslím, že je to dobrý nápad, brečí, že holky jsou mrtvý, tohle by ji rozhodilo. Někomu je tam nech a přijeď, kvůli ní a i doktoři budou potřebovat něco vědět, zatím čau, už musím," rozloučila se rychle a hovor položila.

  ,,Tak co je?" zeptal se Tinus znuděně. ,,Pohlídáš mi holky, že jo?" vyhrkl jsem rychle a ještě než stačil něco říct, bral jsem do ruky telefon, klíče a pokračoval. ,,Jak jim udělat mlíko je na krabici, plenu snad vyměnit umíš a... Když nebudou spát, zpívej jim." ,,Počkej a co je s nima?" zeptal se stále nechápavě. ,,Emil se psychiky zhroutila nebo co. Vio s ní jede sanitkou do nemocnice, pak ti ji sem přivezu, tedy podle toho, co mi řeknou, zatím čau," vyhrkl jsem rychle, skoro rozrazil dveře, ani se nenamáhal s jejich zavíráním a běžel jsme k autu.

  My si vážně neužijeme ani týden v klidu. Přece jen je na ty děti moc brzy, ale teď je nebudu nikam vyhazovat, hlavně po tom, čím jsme si s nima prošli. Už jen to těhotenství. Tedy tím jsem si já neprocházel tak úplně, ale byl jsem u toho, jak Em nemohla bolestí nic dělat a jak jí bývalo špatně. Hádám, že teď už vážně další děti mít nebudeme.

  Po dlouhé a náročné cestě jsem dojel do nemocnice a musel zjišťovat, kam Emil odvezli, jenže po několika minutách, co jsem to zjistil, co se s Em děje, jsem se spíš zhrozil. Odvedli ji na psychiatrii.

  ,,No kde jseš? Už minimálně hodinu tě všichni čekáme," zeptala se malinko nepříjemným tónem Vio. ,,Byly nějaký problémy na silnice," vysvětlil jsem a začal se rozhlížet, kde by Em mohla být. ,,Není tu, je v jiný budově," dovysvětlila Vio, když jsem se na ni podíval. ,,Říkala jsi mi, že je tady. Violet neblbni. Kde je? Chci ji vidět," odporoval jsem stále, ale Vio se jen podívala smutně pryč. ,,Rozhodli se ji tu nechat, prý není v pořádku. Snažila jsem se jim to vysvětlit, Marcusi, ale marně."

  Mně ztuhla krev v žilách. Jak nechat? Ona to nepotřebuje. Možná je na tom o něco hůř, než bývala, ale takhle špatné to není.

  Přesunul jsem se bleskurychle k recepci, kde nikdo nestál. ,,Je tu někde nějakej doktor, co přijímal Emilie Lindström?" naléhal jsem na někoho, kdo seděl za pultem, dotyčná osoba ke mně zvedla pohled a stoupla si. ,,To hledáte nejspíš mě, co potřebujete?" zasmála se lehce, přičemž se ještě zvedla ze židle, aby byla v mojí úrovni. Vypadala mile a mohlo jí být maximálně 25 let.

  ,,Promluvit si a vidět svoji přítelkyni." ,,Pojďte se mnou," vyšla někam přede mě a vydala se do hlubik nemocnice, kam jsem se jí rozhodl následovat. Violet po mně ještě hodila tázavý pohled, ale já jen pokrčil rameny na znamení, že nevím.

  Došly jsme tedy do nějaké budovy a nakonec i k nějaké místnosti, kam jsme vešli dovnitř a ta ženská začala hledat nějaké papíry.

  ,,Tak proč si ji tu chcete nechat?" promluvil jsem po chvíli lehce naštvaně. ,,Vy jste si snad nevšiml, že vaše přítelkyně je prostě blázen? Pořád mluví o nějaký Darcy a Elin a o tom, že jí Marcus zabij-." Nenechal jsem ji ani domluvit. ,,Darcy a Elin jsou naše dcery a... Marcus jsem já, proč bych ji měl zabíjet? Vážně to říkala?" ptal jsem se až skoro vyděšeně. ,,Zmínila se o tom." ,,A můžu ji vidět?" vyhrkl jsme ještě rychle. ,,To bohužel není možné, přijeďte sem příští týden a uvidíme."

  S těmito slovy mě vyhodila ven ze své asi kanceláře a se tedy naštvaně dostal zpátky za Vio.

  ,,Tak co? Můžem za ní?" naléhala na mě hned. ,,Asi si budeme muset všichni najít novou Em..."

____________________

Vydáno: 7. 1. 2021