Together we can make it [Marcus & Martinus]

60

,,Ano, mami, my si tu tašku u tebe vyzvedneme," ujišťoval jsem mamku, které jsem volal, aby přivezla Em věci. Em tedy volala svojí mamce, aby jí pár věcí zabalila a ještě si to mamky musí vyřídit mezi sebou. ,,A nemám tam s Emil ještě dojet, když vy odjíždíte ještě dřív?" napadlo ji ještě. ,,Asi jo, ale ještě se domluvíte, zatím ahoj a vidíme se na letišti," rozloučil jsem se s ní a začal zkoumat volant od auta, před kterým jsem seděl. ,,A dávejte na sebe pozor, je tam náledí, tak zbytečně nejezděte někam, kam nemusíte," tohle mi mamka doslova kladla na srdce, dokonce i včera večer, když jsem řekl, že vyjíždíme víceméně ještě v noci.

  Hovor jsem tedy položil a otočil se na Emil, která seděla na místě spolujezdce. Bylo poznat, že myšlenkami je úplně jinde. Chci jí pomoct, ale jak? Nevím. Vůbec netuším, ale strašně mě to štve.

  ,,Co teď?" promluvil jsem na Em, ale ona nic neříkala. ,,Co když pomalu umírám i já? Co když je tohle znamení?" zamumlala koukajíc se z okna před sebe. ,,Emil, tohle je nesmysl, tak moc vážné to není. Jen jsi prostě málo jedla, víc se stresovala, vážně to nic nebude," snažil jsem se ji uklidnit. Tohle je taky možný. A to hodně.

  ,,Nepojedeme se nasnídat?" navrhla Em najednou. ,,A nevíš, kde nějakou snídaně seženeme?"

  Jeli jsme tedy někam do centra Trondheimu a nějakou půlhodinu tam hledali kavárnu, která měla v 10 ráno otevřeno. Našli jsme jednu jedinou. Vždyť je to velké město, mělo by toho tady být otevřeno víc. A to daleko víc. Když jsem v Trofors, tak to chápu, ale tady? Zvláštní.

  S Emilií jsme tedy přišli do té kavárny, která působila klidně, malebně a celkově vyvolávala takový pocit bezpečí, který si myslím, že se nám teď bude hodit.

  ,,Já si asi dám palačinky s borůvkovou marmeládou," objednávala si Em, zněla, jako kdyby se nic nedělo. Když se ale číšnice obrátila na mě, řekl jsem, že chci jen nějaký syrový toust a one odešla s tím, že to za chvíli bude.

  ,,Možná až mě po pár dnech v nemocnici pustí, měla bych se nastěhovat k tvým rodičům a Emmě. Je to klidné prostředí, ale nebyla bych tam sama, já... Přemýšlela jsem nad tím už nějakou dobu. Já vím, že tour v dalších pár letech nebude to, co je to teď, protože ty i Tinus možná budete mít rodinu a nenecháte si to ujít, jak vás znám, tak ne, ale alespoň na ty čtyři měsíce bych možná mohla k vám. Šla bych k našim, jenže táta ještě nepřijal fakt, že jsem těhotná, takže..." snažila se mě seznámit s jejím nápadem a upřímně je to nejlepší nápad, co kdy existoval. ,,Mamka mi to i nabízela, já přijedu koncem dubna kvůli maturita, pak budeš zase u nás, uděláme pokojík a nakonec v červnu, když už bude i po maturitě a všech možných věcech, tak porodíš. Myslím, že je to víc než lepší," potvrzoval jsem její plán a ona se na mě váhavě usmála, jenže jsem se jí nestihl zeptat, co se děje, protože nám už přinesla nějaká servírka jídlo.

  Poděkovali jsme a Em se i celkem rychle pustila do jídla. Třeba to nebude ani tolik zlý, mohlo by to být v pohodě vlastně všechno.

  Já jsem začal tedy jíst svůj sýrový toust a do další půlhodiny jsem byli odsud pryč. Najedli jsme se, zaplatili, šli do auta a jeli už rovnou na letiště, kde se setkáme se zbytkem ve vchodové hale, protože lístky má táta, který už tu něco pár dní dopředu zařizoval.

  Přijeli jsme na letiště a vstoupili do obrovské haly. Naštěstí jsem našel lavičku, která byla mimo všeho dění, a proto jsme tu nakonec seděli úplně sami.

  ,,Musíš na sebe dávat pozor, fanouškům chybíš, pořád mi píší, jak ti je, jak se máš a to samé s Tinusem. Ani nevíš, jak moc je chápu, vždyť já byla skoro jako fanynka ještě před nedávnem," zasmála se Em. Úsměv jí vážně sluší. A být se mnou určitě taky. Jak by taky ne?

,,Budu, to se neboj, vsadím se, že Tinus a Violet ze mě budou dělat malé dítě, takže budu pořad pod dohledem," také jsem se uchechtnul, ale na chvíli se zamyslel.  ,,Musíš mi volat, ještě večer mi zavolej, chci mít o tobě přehled. Vím, že mi nevěrná nebudeš, ale chci vědět, jak jsi na tom a jak to s vámi je," řekl jsem o něco starostlivěji. Překazil jsem relativně hezký okamžik, vím to, ale musel jsem, než přijde zbytek.

  ,,Budeš první a poslední, komu budu každý den volat, ale už jsem docela v klidu, i přes tu nemocnici, zním, jak kdyby mluvil debil, ale ony pořád kopou, to přeci znamená, že jsou na živu. A pokud to cítím na obou stranách ve stejnou chvíli, tak to přece musí být obě, že?" ujišťovala se. Bojí se, pořád se bojí, ale už daleko méně a já jsem za to rád.

,,Jsou na živu a taky budou, všechny budete a já si pro vás hezky přijedu, možná vy byste mohli ještě ke mně někdy, jen s dovolením doktorů, bude to hezký," pořád jsem šeptal a zároveň objal tu moji přítelkyni. ,,Chtělo by-," začala Em, jenže ji moje mamka, která přišla s většinou týmu za námi, přerušila. ,,Díky Bohu, jste oba v pořádku, ale jak ta nemocnice, Em? Budeš tam chtít odvést a pak i přivést? Nechceš se i nastěhovat k nám rovnou? Všechno bych tam připravila a vždycky by tam s tebou někdo byl," nabízela jí moje mamka a Emil horlivě přikyvovala a usmála se. ,,Děkuju moc,  Anne, je to od tebe moc hezký, byla bych ráda, kdyby to šlo," děkovala jí, jenže teď nás ještě přerušil můj otec.

  ,,Tak panstvo, musíme už jít!" zvolal taťka a já ještě pevně objal Em. ,,Dávejte na sebe pozor, na žádný časový pásmo nekoukej, vždycky prostě volej a opatruj se, budeš mi chybět," zašeptal jsem jí do ucha a už se od ní musel pomalounku odtahovat. ,,Neupředňostuj mě před fanoušky, ano?" řekla mi ještě, než jsem už definitivně odcházel za ostatními.

  Rychle jsem ji ještě políbil, poloobjal a vyblekotal: ,,neboj, nestane se to, miluju tě."  Pak už jsem odešel a zmizel v davu další party turistů.

  Je sama. Je definitivně beze mě.

___________________

Vydáno: 26. 12. 2020