Together we can make it [Marcus & Martinus]

81

Byl Štědrý den ráno sedm hodin a můj přítel byl stále ve studiu. Mrzí mě to, ale víc je mi líto holek. Pomalu přichází o tátu. Neviděli ho skoro měsíc, prvního odjel a ještě se nevrátil. Občas zavolal, napsal, poslal po Tinusovi dáreček, ale nikdy nepřijel.

  Momentálně jsem byla s holkami na zahradě, přičemž ony byly na sněhu. Byly oblečeny v oblečení po Emmě a klucích. Lezly sem a tam už nějakou dobu a občas začaly jen tak zkoumat sníh. Ještě před chvílí vyžadovaly moji pozornost, ale teď už si vystačily samy, takže já tu jen tak stála a dávala na ně pozor, dokud za mnou nepřišel Tinus.

,,Pořád se neozval?" zeptal se Tinus, ale já jen záporně zakývala hlavou. ,,Ne a začíná mě pevně srát, alespoň první Vánoce tu mohl bejt, ať si podvádí, jak chce, ale tohle je nefér." ,,Víš, psal mi, jestli bych pro něj nepřijel do toho bytu, kde nám to půjčil ten kámoš, než to bude prodávat, no a mě napadlo, jestli bys pro něj nechtěla spíš ty, abyste si to mohli všechno vyřikat. Já vím, že tu holky nechceš nechat zrovna na Vánoce, ale je ráno, takže to byste mohli stihnout i do poledne. Tak jestli chceš..." nabízel mi. Tak tenhle jestli nám to nepřeje, tak už nevěřím ničemu, tohle je hezký, ale co holky? Ještě štěstí, že jsem si udělala před nějakou dobou řidičák. Nic lepšího mě fakt poslední dobou nepotkalo.

  ,,Pohlídáš mi je?" zeptala jsem se ho rychle a on se podíval na holky. ,,Chvíli to tu přežijou se mnou, kdyžtak půjdem za mamkou. Ty jeď, uvidí tě rád," pousmál se na mě. ,,Dík, máš to u mě," vyhrkla jsem, rychle ho na poděkování objala a šla si najít klíče od auta.

  Vyjela jsem něco málo po sedmé a v takové tmě jsem to zvládla nějak odřídit. Je sice strašně náledí, ale nějak to šlo. Nemůžu si ale stěžovat, jsem v první polovině cesty a v rádiu hrají samé hezké písničky, tedy až doteď.

  ,,Dále tu máme dvojčata Gunnarsenovi s jejich nejnovějším singlem It wasn't meant to be, který boří všechny hitparády i po dvou měsících. A pak si dáme info o silniční dopravě."

  Rádio jsem rychle vypnula a snažila se dál soustředit na cestu. It wasn't meant to be. Písnička o nešťastné lásce a vztahu, který nefungoval. Zprvu jsem si říkala, že ani jeden z nich takový vztah nezažil, ale začínám si říkat, že je to o nás dvou. Možná jsem paranoidní, ale kdo ví? Nemusí mě milovat. Myslel si, že miluje, ale našel někoho, koho miluje víc. Chápala bych to, ale kdyby mi to řekl alespoň do očí. Takhle si musím všechny puzzle poskládat sama. Nejhůř na tom budou holky, nebudou mít tátu. Kdo je bude učit na kole? Kdo s nimi bude dělat kraviny? Můžu to být i já, ale to Marcus o tom vždycky snil.

  Vstoupila jsem do bytového domu, ve kterém měl být Marcus a od kterého mi dal ještě před odjezdem Tinus klíče.

  Vyšla jsem do pátého patra, odemkla si dveře a vydala se hledat Marcuse po tomto bytě. Byt byl malý a útulný, měl jednu chodbu, ve které byly několikery dveře.

  Jako první jsem vešla do kuchyně, kde nebylo ani živáčka, poté jsem se ocitla v obývacím pokoji, kde ležely dva telefony, hned na to jsem vešla do koupelny, kde nebylo nic zajímavého a zbýval poslední pokoj, kde Marcus musel být. Měl totiž v chodbě boty.

  Dveře jsem pomalu otevřela a pohled mi padl na Marcuse a hned na to jsem zaregistrovala dívka, která stála za ním a snažila se urovnat postel? Marcus měl na hravě vraní hnízdo a byl oblečený v obyčejných teplácích a měl přes sebe hozené nějaké triko. Dívka, Samantha, na sobě měla pánskou mikinu a kraťasy. Nebyla to mikina Marcusova? Netuším.

  Zhluboka jsem se nadechla a nevěřícně přešla k Marcusovi, který na mě nervózně koukal. Mně se do očí hrnuly slzy a na malou chvilku jsem se znovu podívala na Samanthu. Zpátky jsem se otočila na Marcuse a poprvé v životě mu dala facku. Ruku si přiložil na zasažené místo a nechápavě na mě koukal. Chvíli jsme tam tak stáli, já se slzami v očích, Marcus nechápavě tvářící se jako neviňátko, ale to mě ničilo ještě víc.

  ,,Nesnáším tě, nesnáším te Marcusi Gunnarsene, jseš jen idiot! A teď hejbni tou svojí sobeckou prdelí a padej do auta! Tvoje dvojče by tě rádo vidělo," křikla jsem na něj a sama odcházela do auta. ,,Em, já to vysvětlím, není to tak, jak to vypadá!" vykřikl za mnou a rozběhl se za mnou. Když jsem ale nezastavovala já, zastavil on a slyšela jsem, jak zabouchl dveře od bytu.

  Já jsem rychlo chůzí došla k autu, kde jsem propadla skoro hysterickému pláči. Měli jsme plány. Chtěli jsme být spolu. Navždy.

  Na parkovišti jsem se rozhodla ještě nějakou chvíli počkat, kdyby se rozhodl přijít. A jak jsem doufala, tak se stalo. Přijel i s nějakou taškou, ze které čouhalo nějaké oblečení. Otevřel kufr, tašku tam dal, kufr znovu zavřel a šel si sednout na sedadlo spolujezdce. Já mu nic neřekla a rovnou jsem vyjela.

  ,,Em, věř mi," prolomil najednou to ticho. ,,S čím?" zeptala jsem se suše a snažila se ho nevnímat, i když se mi třásly ruce. ,,Vážně tě nepodvádím, jsme jen kamarádi," přemlouval mě ne dost přesvědčivě. ,,Nechci o tom mluvit, uděláme hezký Vánoce alespoň holkám, vyřešíme to po Vánocích, ano?" navrhla jsem v klidu.

  ,,Lásko, já vím, že jsem tu teď dlouho nebyl, ale já vím, že mi odpustíš a že budeš nadšená," mluvil Marcus s nadějí v hlase. ,,Z čeho bych měla být zase nadšená?" ,,No, to je právě překvapení," vysvětlil mi a já si musela povzdechnout. Překvapení. To je fajn. ,,Nebudeme to řešit, pokud nejsi proti, můžeme být pořád spolu, jen nějak vyřešíme tohle odloučení. Chyběl jsi i holkám. Pořád plakaly a musela jsem ji pouštět tvůj nahraný hlas, taky už umí lézt a pletou se nám tam všem pod nohy," zasmála jsem se trochu, ale pak mi zase úsměv zmizel. ,,Chyběl jsi nám tam všem."

____________________

Vydáno: 25. 1. 2021