Together we can make it [Marcus & Martinus]

50

,,Jo, ahoj mami," zavolala jsem na ni trochu nervózně. Vážně jí to musím říkat?

  ,,Co tady děláš? Nemáš být s Emmou na tour?" přešla do předsíně za mnou a Marcusem, přičemž na sobě měla na sobě zástěru. ,,Já... Jdi do obýváku, vysvětlím to," zamumlala jsem a sundavala si bundu. Naštěstí mám tmavé oblečení, takže ani krev z té rány nebyla vidět.

  S Marcusem jsme tedy po chvíli přišli za mamkou, kde jsme si všichni tři sedli na sedačku, přičemž Marcus skoro až za mě, aby mě mohl uklidňovat či co já vím.

  ,,Takže... Začaly mi zase bolest hlavy. A... Tak trochu se stupňovaly," začala jsem a mamka na mě nechápavě koukala. ,,Takže jsi doma jen kvůli tomuhle? Děláš si srandu?" skočila mi do mého vyprávění. ,,Ne a poslouchej. Šla jsem tedy k doktoru a... No... Jakoby..." snažila jsem se to nějak říct, ale v tu chvíli jsem ucítila jak mě Marcus začala hladit po boku, který jsem měla v pořádku. ,,Jsem těhotná," zašeptala jsem a sklopila zrak. Nechci se koukat na moji matku. Zabije mě. Ještě teď.

  ,,Páni..." vydechla a po chvíli se snažila nějak pokračovat: ,,už máš zařízený termín potratu?" Marcus i já jsme strnuli. Nemyslí to vážně, že ne? Vždyť... Je to moje a Macovo dítě. Vím, že ještě není, ale je to něco, z čeho se může dítě vyvinout.

   ,,J-já..." klepal se mi hlas, nevěděla jsem, co mám říct. ,,Co když si to nechám..?" zeptala jsem se potichu.

  Netuším, co řekla. Neslyšela jsem ji. Spíše jsem ji nevnímala. Bála jsem se.

  ,,Emil, říkám, že se ti budu snažit pomáhat," slyšela jsem svoji mamku, když jsem se vzpamatovala. ,,Jo, děkuju mami, ale snad to bude v pohodě," nějak srozumitelně jsem řekla a pousmála se. ,,Já... Asi půjdu nahoru," řekla jsem rychle.

  Bojím se tu být s ní i tak. Třeba si jen dělá legraci. Nebo... Je naštvaná, ale... To asi ne. Jen se to nesmí dozvědět táta.

  Odešla jsem tedy nahoru, jenže do koupelny, přičemž jsem se tam zamkla. Sedla jsem si do studené dlaždičky a schoulila se do klubíčka.

  Já mám dospět. Musím dospět. Musím dospět v dalších sedmi měsících. Jak to udělám? Vždyť to je nemožné. Jak to zvládnu bez Marcuse? Má teď zkoušky, pak má tour. Vždyť se to narodí, až bude pryč. Budu na všechno sama. Musím do školy. Musím já... Co budu dělat? Nemůžeme mít dítě. Já ani Marcus, ani my oba spolu. Nechci na potrat. Nechci tam jít, ale... Nějak to půjde.

  Ruku jsem si položila na podbřišek a pousmála se. To je můj malej drobeček. Malej Marcus, nebo moje menší já. Kdy začnu vybírat jména? Dohodneme se s Marcusem na nějakém?

  ,,Emil? Neděje se nic? Už jsi tam půlhodiny," upozorňoval mě Marcus zpoza dveří.

Nic jsem neříkala, užívala jsem si ten pocit, že uvnitř mě se bude vyvíjet nový život. Je to neuvěřitelné. Ještě chvíli a začne se mi břicho i zvětšovat. Lehce vypouklé je už teď, ale to není nic velkého.

  Budu se tak muset naučit všechno. Jak ze školy, tak ze života. Abych mohla vyprávět pohádky, zároveň uvařit oběd a zjistit, jestli je nebezpečné, když sní magnetku. Vážně myslím na tohle? Já jsem idiot.

  Pomalu jsem tedy vstala a otevřela dveře, za kterými stál Marcus, a pousmála se na něj.

,,Všechno v pohodě?" zeptal se trochu starostlivě.

  ,,V pohodě? Víc než to. Jsme zasnoubeni a budeme rodiče. Ve mně teď roste ten malej človíček. Jen..." vzpomněla jsem si na něco, ale nechtěla jsem to říct. ,,Jen..? Co se děje?" zeptal se hned Marcus. ,,Co když to všechno promeškáš?" ,,Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě Marcus. ,,Tour, zkoušky, studio," šeptala jsem pomalu. ,,To je to nejmenší. Tour můžete s námi. Studio je na týden maximálně a zkoušky... Máme při nich přece pauzy," vysvětloval mi, ale já nad tím radši už nepřemýšlela.

  Přešli jsme do pokoje, kde se Marcus rozhodl, že přespí dneska u nás a momentálně mě přemlouvá, abych si sundala mikinu a triko a ukázala mu tu ránu.

  ,,Ne, nechci si to připomínat," protestovala jsem. ,,Tak si pojď alespoň lehnout, říkali, ať odpočíváš a kdyby něco, máš jít k doktoru," povídal Marcus starostlivě a já si tedy s protočením očí šla lehnout.

  Nakonec jsem mu to ukázala a on o tom ještě nějakou půlhodinu povídal. Nakonec si mě ochranářsky přivinul do objetí a usnuli jsme tak. Respektive já jsem usnula, doufám, že i on. Ale vzhledem k tomu, že po nějaké době jeho stisk zeslábl, věřím, že usnul.

  Ráno jsem se vzbudila okolo šesté ráno a to kvůli jednomu. Bolesti. Musela jsem se pomalu vymotat z Marcusova objetí a snažila se bolest přestat nějak ignorovat. Začala jsem chodit po pokoji sem a tam, protože jsem doufala, že tímhle to přejde. Nepřejde mě to ani omylem, protože jsem vystřelila na záchod, kde jsem nebyla schopna ani zamknout dveře.

Včera bylo všechno v pohodě ani mi nebylo špatně, prostě se nic nedělo, ale teď? Vždyť se tu svíjím nad záchodem v bolestech a s vyprázdněný žaludkem.

  Momentálně tu ještě sedím a snažím se ignorovat bolest v podbřišku a v zádech. Nechci. Necítím. Nic necítím. Tak cítím. Cítím, že zas musím nad záchodovou mísu.

  ,,Emil?" zachraptil rozespale Marcus po chvíli a vešel pomalu do koupelny. Já jsem k němu zvedla pohled, ale pořád tu jen tak seděla.

  ,,Em..." zašeptal smutně a ustaraně a přesunul se rychle ke mně. Provinile jsem se na něj podívala, ale on mě konejšivě začal hladit po zádech.

Nechci. Já nechci. Nechci, aby mě viděl. Vlastně chci, aby mě viděl nebo... Já nevím. Oba jsme se přesunuli zpátky do postele a on se snaží zařídit, aby mi bylo lépe. Dělá to tak, že má jeho hřejivou dlaň na mém podbřišku a vlastně už jen tím, že je tam se mnou. Miluju ho. Miluju ho víc než cokoli jiného.

  Co když bude naše dítě žárlit, protože se máme rádi? Co když mu nevybereme krásné jméno? Co když mě bude nenávidět?

___________________

Vydáno: 12. 12. 2020

Jsme u 50. kapitoly!!! 🥳

Upřímně to nechápu, ale tak... No co :D.