Together we can make it [Marcus & Martinus]

7

    Já jsem si tedy sedla a nějakou "sedačku", kterou měli venku, a čekala na Marcuse. Vytáhla jsem si tedy telefon a podívala se na instagram. Á hele! MARCUSGUNNARSEN přidal nové stories, takže se jdeme podívat.  

   Měl tam nějaký talíř s pečivem, nějaký sýr asi a možná ještě něco a u toho bylo napsáno "BREAKFAST TIME  <3". Jen jsem se nad tím pousmála a zase vypnula telefon a podívala se, jestli už Marcus jede.

   ,,Emil?!" zavolal Mac a já okamžitě vstala a rychlím krokem šla k němu. ,,Dej mi ten tác a počkej," řekla jsem mu rychle, když jsem viděla, že je zaseklý ve dveřích. On mi ten tác tedy podal a já ho položila na zem kousek od nás. Pak jsem znovu přešla k Macovi, sklonila se a i když jsem stála před ním, tak jsem vozík vzala ze zadu a vyjela s ním přes práh. ,,Děkuju Em," šeptl Mac a vyjel o kousek dál od domu. Já jsem tedy vzala talíř a šli jsme na zahradu. Mac nějakým způsobem zvládl přejet přes trávu. Já jsem došla za ním a položila talíř na stůl. ,,sedneš si, nebo zůstaneš na vozíku?" zeptala jsem se zaraženě. ,,Sednu si vedle tebe, je to hezčí a navíc vozík není moc pohodlnej," obeznámil mě s fakty a začal si přesedat. ,,Nechceš pomoct Maci?" vyhrkla jsem rychle, ale on už seděl hned vedle mě.  

   ,,Nasnídáme se?" usmál se a já přikývla. On si vzal rohlík a něco z talíře k tomu. Já jsem na to jen trochu divně koukala a bála se si cokoli vzít. ,,Chceš něco jiného? Nebo se jen bojíš si vzít? A jestli to druhý, tak se neboj, ano?" řekl mi a přitáhl si mě blíž k sobě. Já jsem v první chvílí úplně strnula, ale pak jsem se o něj apokojeně opřela a vzala si něco málo z talíře.

   ,,Co takhle se pak někam projít?" navrhl Marcus a já netušila jestli to dooparvdy myslí vážně, nebo si ze mě dělá legraci. ,,Maci, já nemy-" nestihla jsem ani nic říct a on už povídal dál. ,,Em, ale já nechci a nemůžu být pozbytek života jen zavřený uvnitř domu. A sám taky nikam nemůžu, samotnýho mě nikdo nikam nepustíte," podíval se na mě smutným výrazem. ,,Em prosím, chtěl bych se alespoň projít po Trofors," udělal na mě psí oči a pak sem ještě přiběhl Tico. Nemá ten být vevnitř?

,,Zavřeli jsme dveře?" podívala jsem se na Marcuse a pak hned zase na Tica. ,,Vidíš? Už i Tico potřebuje někam jít, prosím, vezmeme ho s sebou ven, prosím, prosím," ignoroval moji původní otázku a dále si prosazoval svou. ,,Půjdu odnést talíře a můžeme," usmála jsem se a šla odnést ten, teď už prázdný, talíř.

    Upřímně, snad tam Marcus sedí pořád na tom místtě a nedělá žádné hlouposti. Sice by nemusel, když tam má Tica, ale ten by zároveň mohl být důvod, proč by se Marcus zvedl.

    Když jsem přišla, zjistila jsem, že tam Mac pořád poslušně seděl. To se ale nedalo říct o Ticovi, protože toho jsem naháněla po celé zahradě. Nakonec se mi to podařilo a i s Ticem a Macem jsem šla tedy ven. Bohužel jsme nemohli moc do přírody, kam jsme s Macem většinou chodili, tak jsme se museli uspokojit i procházkou ke škole a ještě kousek za "město".

  ,,Em," zašeptal Mac a zastavil se. ,,Děje se něco? Stalo se něco?" starostlivě jsem se na něj podívala a Tico, kterého jsem vedla já, sem taky přiběhl. ,,Myslíš, že se mi budou smát?" zeptal se, ale odpovědi se bál stejně jako já.

    ,,Maci... Ty za to přeci nemůžeš, neměli by se ti smát," vypadlo ze mě po chvíli ticha, díky čemuž bylo poznat, že jsem si svojí odpovědí nebyla tak jistá. ,,Ty se na mě nevykašláš ani tak, že ne?" zašeptal potichu ale tak, abych ho slyšela. ,,Vždyť víš, že něco takovýho bych nikdy neudělala, víš ty vůbec, jak moc tě mám ráda? Strašně moc a vsadím se, že k tobě se budou chovat stejně, jako předtím. Jsi přece jejáíh kámoš,"  řekla jsem mu svůj názor a on se na mě pousmál. ,,A navíc máš ještě Tinuse," dodala jsem po chvíli. 

   Jelikož už se ani jednomu z nás nikam nechtělo, tak jsme se otočili a šli jsme zase zpět.  Nemyslím, že zrovna takováhle procházka by mi vadila častěji, ale záleží na Marcusovi přece. Je to fajn kamarád, známe se od pěti let asi, ale to není podstatná informace. Prostě se známe dlouho. Ale zajímalo by mě, jak bude jezdit na koncerty. To snad jejich otec zařídí nějak normálně, protože jestli ne, tak to pro Marcuse bude o dost horší.

  ,,Marcusi? Myslíš, že bych měla ještě k vám?" zeptala jsem se ho, protože musím vědět jeho názor, to on tam přeci bydlí  a ne já. Když jse se mu ale podívala do očí, uviděla jsem lehce zklamaný výraz. ,,Myslel jsem, že bychom se mohli třeba na něco podívat nebo si třeba jen povídat nebo cokoli. Ale jestli bys chtěla odejít, tak můžeš," mumlal si a já doufám, že jsem mu to snad celé rozumněla správně. ,,Já nikam nespěchám a ráda s tebou zůstanu," usmála jsem se a šla tedy i s ním cestou k jeho domovu. Vypadalo to, že se ještě zbytek jeho rodiny nevrátil domů, ale Emmin křik mě přesvědčil o opaku.

  ,,Martinusi Gunnarsene, okamžitě mi to vrať, nebo ti hodím telefon do vody!" křičela na něj Emma a naháněla ho všude možně okolo baráku. Tica jsem odepla od vodítka a on se rozběhl za nima. ,,Nemyslíš, že jsou jak-" ani jsem to nedořekla a Mac už jel za Tinusem se slovy: ,,počkej, chci ti pomoct!"

  Já jsem si nejdřív šla sednout, ale po chvíli jsem se k nim přidala. Tinus vyběhl s nějakou tou Emminou věcí a já se rozběhla za ním.

    ,,Když mě chytíš při běhu, splním ti nějaký přání!" zavolal na mě Tinus tak po pěti minutách, ale já už si šla udýchaně stoupnout k Emmě a Marcusovi. Přičemž Tinus měl stále energie na rozdávání.