Together we can make it [Marcus & Martinus]

6

    K Marcusovo domu jsem došla někdy okolo šesté ráno a hned, co jsem přišla, tak jsem zazvonila.

  Do dvou minut mi přišel otevřít Martinus. Tak trochu bez trika a z vlasama úplně zacuchanýma. ,,Jo... Já jen... Mám jít za Marcusem," zamumlala jsem a podívala se Tinusovi do očí. Jemu se na obličeji zformoval úšklebek a pak už jen s úsměvem řekl: ,,pojď dál."

  Vešla jsem tedy dovnitř a rozhlédla se po jejich domě. ,,Mac je nahoře?" otočila jsem se a čekala, že tam bude Tinus, který tam ale nebyl. No nic. Já jdu nahoru.

  Stoupla jsem si před Marcusův pokoj a zaťukala. Ale tak ten pohled na Tinuse nebyl špatnej, nechce si Mac taky omylem zapomenout triko? Třeba bych-

    Na co to zase myslíš Emilio! Mac je skoro v depresích a ty chceš, aby se před tebou svlíkal? No skvěle. Fakt úžasná kamarádka.

    ,,Dále," ozvalo se zpoza dveří potichu a smutně. Rychle jsem vešla do jeho pokoje a podívala se na místo, kde by měl mít postel, ale nikdo tam nebyl. ,,Macu?" zašeptala jsem a rozhlédla se po místnosti. ,,Em, jsem tady," uchechtl se Mac a na vozíku za mnou přijel. ,,Snídala jsi už?" zeptal se se zájmem a jel si převléknout triko. ,,Jo, něco málo jsem měla a ty chceš něco přinést?" zeptala jsem se a byla na odchodu k nim do kuchyně. ,,Půjdeme si dát něco spolu, hezky ven, při východu Slunce," usmál se a přijel, ještě s lehce vyhrnutým trikem, ke mně. ,,Ty víš, že tě mám ráda Maci," zašeptala jsem, stoupla si ze zadu k němu, objala ho a dala mu pusu do vlasů. ,,Jsi užasný člověk, ten nejlepší, a já doufám, že se nikdy nerozhádáme," šeptala jsem mu do ucha a on se na mě otočil. ,,Chci, abys v mém životě zůstala navždy Em, jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě a já tě nesmím ztratit, nesmím, jinak to nezvládnu," koupal mi upřeně do očí, ale já svým pohledem uhýbala. ,,Měl by ses jít radši najíst," šeptla jsem.

    Jeho slova mě upřímně potěšila, ale nevěděla jsem, co na ně říct, proto jsem plácla takovou hloupost. Mac se sklesle podíval pryč a najednou úplně někam zmizel. Moje odpověď, respektive neodpověď ho musela zamrzet. Jenže to já nechtěla. Chtěla jsem, aby si taky myslel, že je pro mě důležitý.

     Najednou jsem odněkud uslyšela skoro neslyšné syknutí a myslela jsem, že patřilo Macovi. Vydala jsem se tedy z jeho pokoje, kde jsem doteď hloupě stála, na chodbu. 

  ,,Macu? Kam jsi zmizel?" mluvila jsem celkem nahlas, ale místo Maca se přede mnou objevila malá Emma, tedy teď už tak malá nebyla. ,,Ahoj Emil, co tu děláš? Vždyť... On tě sem pozval Marcus!" vykřikla Emma nadšeně a já na ni celkem nechápavě koukala. ,,Vám to snad neřekl?" zeptala jsem se a veškerou pozornost jsem momentálně věnovala jí. ,,Říkal, že půjde za klukama na fotbal, takže ne, neříkal," zavrtěla hlavou Emma. ,,A kam vla-" přerušil mě ženský hlas, který nepatřil nikomu jinému než Gerd-Anne. 

  ,,Emmo Gunnarsen! Okamžitě pojď dolů, máš mi co vysvětlovat!" zakřičela na ni Anne a z druhé strany domu se ozval další křik. ,,Neviděl dneska někdo moje trenky?!" křičel Tinus a já nad tím jen pobavěně zakroutila hlavou. ,,Vezmi si kdyžtak nějaký moje a opovaž se tu chodit nahej! Mám tu návštěvu!" zakřičel na něj Marcus od schodů, takže jsem se tam okamžitě vydala.

   Hned jsem spatřila Marcuse, jak se snaží i s vozíkem dostat dolů. Přišlo mi to komické a zároveň hrozně smutné. ,,Maci, počkej. Pomůžu ti," přešla jsem až k němu a chytila ho, aby nikam neujel a skoro si ho brala do náruče. ,,Tinusi pojď vzít ten vozík!" zavolala jsem na něj, když i s Macem v náručí jsem byla skoro dole. ,,Em, tohle bys neměla, ublízíš si," zašeptal smutně Mac a já se mu podívala normáně do očí. ,,Záleží mi na tobě a mám tě ráda, takže žadný protesty, ano Maci?" usmála jsem se na něj. ,,Tinusi! Ten vozík!" zavolala jsem pobavěně na jeho bratra, protože jediné, co bylo ze shora slyšel byl jeho dupot. Já to tedy vzdala, Marcuse šla položit na gauč a vrátila se pro ten vozík.

   ,,Marcusi? Jak ses sem proboha dostal? Vždyť víš, že máš čekat na moji, Erikovu nebo Tinusovu pomoc," slyšela jsem dole mluvit Anne, která na mě hodila nechápavý výraz, když jsem přišla s Marcusovým vozíkem. ,,Nechcete my snad říct, že tě nesla Emilie, že ne?" zamračila se na nás a já si povzdechla. ,,Ano Anne, nesla jsem Maca dolů i přes jeho protestování," přiznala jsem. ,,No dobře, tak se běžte najíst," řekla nakonec Anne a šla za tou Emmou, která ještě nepřišla. 

  ,,Em? Vážně jsi mě nemusela brát, nakonec bych to zvládl sám, ale děkuji ti, jsi úžasná," usmál se Mac a snažil se dostat na vozík, což se mu taky do chvíle podařilo, a poté vyjel do kuchyně. Já jsem se vydala za ním a on tam už něco bral z lednice. ,,Co to tam máš?" uchechtla jsem se, když to přede mnou schovával. ,,Půjdeme ven a tam se pak najíme a ty se to dozvíš," usmál se a já šla o kousek dál.

   Pořád jsem koukala na to, co to tam dělá, ale Marcus se po chvíli otočil. ,,Nechceš si jít sednout ven? Já bych tam přišel," navrhl mi Marcus a já se na něj s obavami podívala. ,,No... dobře, ale kdyby něco, tak na mě zavolej," svolila jsem nakonec a šla si vzít alespoň boty.

   ,,Tě Marcus vyhnal nebo co?" uchechtl se Tinus, který stál za mnou v chodbě. ,,Jsi strašně vtipnej," utrousila jsem ironicky, ale pak dodala: ,,jen na něj mám prý počkat venku." ,,Tak zatím a hlavně žadný blbosti," ušklíbl se Tinus a vyšel ven, stejně jako já. ,,Blbečku," zasmála jsem se a tohle řekla tak, aby mě ani Anne, ani Erik, kteří už byli venku, neslyšeli.