Together we can make it [Marcus & Martinus]

27

,,Emilie, vstávej už proboha! Je už osm!" zavolala na mě odněkud moje matka, ale já se jen víc zahrabala do svojí peřiny. „Emilie! Když můžeš být vzhůru do dvou ráno, tak můžeš i teď rovnou vstát," křikla na mě ještě jednou a já uslyšela, jak jde nahoru. ,,Já jsem přece... Ne, on mi vlastně volal Marcus," vzpomněla jsem si po svém prvotním zmatení. „Dobře, tak... Do devíti ať jseš dole," svolila nakonec a já si znovu šla lehnout.

Musím říct, že teď už to vážně nemělo cenu. Byla jsem probuzená, cítila jsem vůni salátu a řízků, z obýváku hrál nějaký vánoční film. Tohle jsou pro mě Vánoce.

Vyhrabala jsem se z postele, převlékla se do obyčejné mikiny a tepláků, vlasy si dala do drdolu a seběhla jsem dolů do kuchyně.

,,Mami? Co si vůbec potřebovala, jak jsi mě budila?" zeptala jsem se, hned jak jsem vkročila do kuchyně a začala se tam motat okolo kuchyňské linky. Ono to vypadá tak dobře. Já už chci večeři. ,,Chtěla jsem, abys zašla za Anne. Slíbila jsem jí, že jí dáme nějaký druhy cukroví a ona nám zase nějaký jiný, co my obvykle neděláme," vysvětlila mi mamka. ,,Jo, zajdu tam. Stejně jsem chtěla jít za Marcusem, ále co si teď můžu dát k jídlu?" zeptala jsem se, protože co si budem, když tu včera byl Marcus, bylo mi blbý jíst. Ano, zní to divně, ale nechci ho otravovat tím, že budu jíst. To nedává smysl. Měla bych mlčet.

,,Vezmi si nějaký cukroví a hlavně nech ten bramborovej salát! Víš, jak dlouho jsem se s ním dělala," upozornila mě mamka lehce naštvaným hlasem, když si všimla, že jsem se zas přimotala k tomu úžasnému jídlu jménem bramborový salát. Když mi ale řekla tohle, vzala jsem si nějaký talířek a nandala si na něj hromadu cukroví. Mamka umí výborný cukroví, to se musí uznat. Ale letos jsem vážně pekla i já! Něco málo...

Talířek jsem si tedy vzala a odešla jsem si do obýváku sednout na gauč, kde jsem zapla mobil a šla najít kontakt na Marcuse, abych mu mohla zavolat.

„Volaný účastník hovor nepřijímá, zkuste to prosím později."

Tato věta se z telefonu ozvala asi třikrát po sobě a já nakonec hovor típla. Třeba ještě spí.

Když jsem cukroví dojedla, šla jsem se ještě domluvit s mamkou, jestli mám, nebo nemám vzít Auroru s sebou a co přesně za cukroví mám odnést.

Nakonec si to teď kráčím po ulicích Trofors s taškou v ruce a v nějaké obří bundě, kterou jsem dostala od nějaký tety nebo tak něco.

Když jsem došla ke Gunnarsenům a zaťukala, otevřít mi přišel bratr mého přítele, který se tvářil docela dost nechápavě.

,,Ahoj, taky tě ráda vidím, máš doma mamku a Marcuse?" optala jsem se ho rychle a bez svolení jsem vklouzla k nim do domu. Venku je přeci jen zima. ,,Mamka je buď u Emmy nebo v kuchyně a Marcus se teď vzbudil," poskytl mi informace, které jsem po něm chtěla, a asi nechtěl nic nijak dám řešit, protože k mému, pro něj nečekanému, příchodu nic neměl.

Zula jsem si boty, sundala bundu a tašku, ve které byla krabice s cukrovím, jsem odnesla do kuchyně. Anne jsem tu nepotkala, takže jsem se rozhodla jít nahoru.

,,Anne? Anne, já jen že jsem přinesla to cukroví," pronesla jsem o něco hlasitěji nejdřív na celé horní patro, ale druhou půlku už jsem řekla tišeji, protože jsem ji našla u Emmy v pokoji tak, jak říkal Tinus. ,,Dobře, děkuju. Hned ti půjdu nandat-," chtěla mi říct Anne, ale něco a hlavně někdo jí přerušil. ,,Emil!" uslyšeli jsem výkři a hned na to dupot, spíše takové splašené skoky. Obě jsem se nad tím uchechtly a se slovy ,,já jdu za ním" jsem odešla k Marcusovi do pokoje, přičemž jsem se s ním málem srazila ve dveřích. On mě ale místo jakékoli srážky objal, což já jeho samozřejmě po chvíli také.

,,Jseš tak strašně moc úžasná, já tě prostě miluju," zašeptal mi před obličejem těsně předtím, než mě políbil. Takový miminko to je. Ale nespadl odněkud? Provedl snad něco, že to řekl jen tak?

,,Taky tě miluju Maci," usmála jsem se na něj tím nejupřímnějším a nejšťastnějším úsměvem. ,,Neříkej taky," zakňučel lehce naštvaně a pak začal vysvětlovat, proč bych neměla. ,,Zní to jako, kdybys jen přikyvovala na to, že tě miluju a nebo to říkala jen ze slušnosti. Jak já mám pak poznat, jak to myslíš." Páni. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Něco na tom bude. ,,Omlouvám se, nechtěla jsem nikdy, aby to vyznělo takhle," odpověděla jsem mu upřímně, ale on mě začal znovu objímat, přičemž jednou rukou se opíral o futra dveří.

,,Jak dlouho tu vlastně můžeš být?" zeptal se po tom, co mě pustil z objetí a odskakoval do pokoje na postel. „Upřímně jsem měla jen jít a hned se vrátit, ale ono se to taky nezblázní," připustila jsem a lehla si na jeho postel. ,,Hej! A co já!" rozkřikl se Marcus a otočil se na mě a snažil se tvářit naštvaně. ,,Uhm... Můžeš na mě?" napadlo mě po chvilce. „Tvoje smrt jako vánoční dárek? Není špatná nabídka," zamyslel se na chvíli a dodal: ,,i když kdybych tě prodal, tak bych z toho alespoň něco měl." ,,Hej!" vzala jsem polštář a praštila ho s ním po hlavě. „To to teď bude o tom, kdo jako první zabije toho druhýho nebo jak?" zeptal se s nadzvednutým obočím a já si všimla, že jedna jeho ruka se začala přibližovat blíž ke mně. ,,Marcusi Gunnarsene, co chceš-," chtěl jsem se ho zeptat, ale ten idiot mě začal lochtat. ,,Mar-marcusi! Přest-aň! P-prosím tě!" zaječela jsem na celý barák a přitom se začala nehorázně smát. On fakt zapomněl, že jsem schopná se počůrat?

„Marcusi!" zavřeštěla jsem ještě naposledy a on už toho nechal. Rovnou jsem se i posunula na úplný kraj postele, aby si Marcus v klidu mohl lehnout. Asi sem ho měla pustit už na začátku.

Marcus si lehl vedle mě, ale okamžitě si mě přitáhl blíž k sobě a já jsem si položila hlavu na jeho hruď.

,,Nejúžasnější, nejbáječnější, nejpohodlnější přítel," zamumlala jsem. ,,Uhm... Nejbláznivější, nejopatrnější, nejlochtivější a taky jseš největší pako," řekl nazpátek Marcus, čímž si ode mě vysloužil jedno nespokojené zamručení. ,,Ty máš jediný štěstí, že tě fakt moc miluju."

____________________

Vydáno: 17. 10. 2020