Together we can make it [Marcus & Martinus]

17

   Už jsem hodinu na cestě do Trofors. Taťka si mě vyzvedl v Trondheimu a teď se mnou jede domů. Od Tinuse jsem se ještě dozvěděla, že Amalie s nimi bude jen tři dny. Neměla bych žárlit, ale tak trochu žárlím.

Zítra půjdu na návštěvu k Anne a Emmě. Domlouvali jsme se tak už předtím, protože kluci ji toho řeknou vždycky maximálně půlku, takže by ji zajímalo co a jak se se dělo.

  Já už jsem si vyslechla půlhodinovou přednášku o tom, že bych neměla trávit tolik času s klukama a že bych měla být nějaký ten čas taky s rodinou. Prostě klasika vždycky, když se vrátím odkudkoli, kde jsem byla s klukama. Nevím, co s tím má. Mamka a on spolu taky pořád někde jezdí a mě neberou, takže já když někam jedu, tak je s klukama. Na chvíli jsem měla i brigádu, abych si mohla dovolit letenky a nemusel je platit nikdo za mě, jenže nakonec si to kluci stejně nenechali proplatit.

  Domů jsme se dostali asi ve dvě ráno a jediné co jsem stihla bylo se přivítat s mamkou a říct si nejdůležitější věci. Pak jsem sebou už hodila jen do postele a do dvou minut usnula.

--------------------------

   Uslyšela jsem dětský pláč a hlas nějakého muže z vedlejší místnosti.

  Já jsem se zvedla ze svojí postele a došla tam. Uviděla jsem muže, který držel malé plačící miminko v náruči.

  ,,Nevím, co s ní je. Nakrmená, přebalená, dokonce ani zpěv ji neutišil," stěžoval si... Byl mi povědomý. ,,Tys ji zase vzal dudlík," zakroutila jsem nad ním nevěřícně hlavou a sklonila se do postýlky pro dudlík, který jsem malé dala.

--------------------------

   Probudila jsem se se zrychleným dechem a znovu si musela srovnat myšlenky.

   Už podruhé sen tohoto typu. Absolutně to nechápu, kdo to je? Proč se mi objevuje ve snech? Je to snad moje spřízněná duše?

  Spala jsem jen pět hodin, ale i tak jsem vstala a rozhodla se jít ke Gunnarsenům. Emmě jsem ještě poslala zprávu, jestli tedy můžu přijít a zpátky mi přišla kladná odpověď, přesně jak jsem čekala.

  U Gunnarsenů jsem zazvonila a nemusela čekat ani minutu a malá brunetka už mi skočila do náruče, přičemž Tico k nám také přiběhl.

  ,,Budeš se mnou na tour, že jo?" zvedla na mě pohled a udělala psí očka. ,,To už ti to stihnul říct?" povzdechla jsem si a hned na to se zasmála. ,,Budeš skvělá tanečnice," usmála se na mě, ale já to ignorovala. ,,Tak už se pojďte posadit," přišla k nám Anne a já šla obejmout i ji.

  ,,Tak jak to tam probíhá? Kluci nedělají žádný blbosti?" zeptala se Anne, ale to už jsme seděli v obýváku na gauči. ,,Tak... Tinus pomáhá hodně Macovi, trochu na něj žárlí, protože má většinu pozornosti, ale když si pak všimne Marcuse, tak ho to všechno přejde. Jejich blbosti dělají asi tak jako vždycky, ale tak znáš je přece," vysvětlila jsem jí a ona přikývla. ,,A co to vůbec Marcus vymýšlel s tou Emmou? Respektive tebou o Emmině tour," ptala se dál a já si snažila vzpomenout, jak přesně to říkal. ,,No... Navrhoval mi něco o tom, že bych mohla dělat tanečnici na nějakým Eminně tour, který bude za dva nebo tři roky," snažila jsem si ji sdělit to, co mi říkal Mac. ,,Mami, vždyť jsi říkala, že chceš, aby mě tam někdo hlídal. To může Emil, ne? Že jo? Že jo?!" vykřikovala a poskakovala po celém pokoji. ,,Prosimtě Emmi uklidni se, když bude chtít, tak může," přikývla Anne a Emma se s nadšením v očích podívala na mě. ,,Vždyť víš, že já bych chtěla strašně ráda, jen to nesmí být před maturou," zasmála jsem se a Emm protočila očima. ,,Prosimtě to zvládneš, maturu dáš při tour," přesvědčovala mě. ,,Dobře, řekni mi pak, jak tréninky, jak zkoušky, jak koncerty, jak všechno, ano?" svolila jsem nakonec a ona začala pištět a skákat po pokoji ještě víc, než před chvílí. ,,Jo! Jo! Jo! Já to říkala! Marcus to říkal! Ten bude taky rád! Bude s náma! Říkal to! Říkal! Já taky! Všichni! I Tinus! Jo! Jo! Jo!" skákala tam a Tico tam začal skákat po ní. ,,A na mě si jako zapomenout kámo? To díky," řekla jsem uraženě na Tica a on se otočil na mě a vyběhl za mnou, až se nakonec snažil vyskočit až ke mně na křeslo. ,,Počkej ty ňoumo," zasmála jsem se, ale já už ho tam začala drbat a přivítávat se s ním, jako obvykle.

  ,,Hele Emil a nechtěla bys třeba občas jít s Ticem ven? Nejsou tu kluci, a tak mě napadlo, že třeba i s Emmou byste mohli jít, přece jen tě zná už od štěněte a vídáte se prakticky každý den, ale je to jen návrh," vysvětlila mi Anne a já na chvilku přemýšlela. ,,To by asi neměl bejt problém, alespoň budu mít co dělat," přikývla jsem a ještě podrbala Tica.

,,Anne? A říkala ti mamka už o tom malým?" zeptala jsem se po chvilce nadšeně. ,,Jo, už mi to říkala. Mně to strašně překvapilo a ví už to kluci? Určitě jsou nadšení," zasmála se Anne. ,,Ty ještě ne, ale šok to byl velkej, to uznávám," zasmála jsem se a přikývla. ,,A povídej. Tvoje mamka taky nic neřekne. Kdo a kdy?" vyptávala se Anne. A já tedy spustila...

__________________

Vítám vás u své kapitoly zase po strašně dlouhé době, ale potřebovala bych se s vámi na něčem poradit. Myslíte si, že bude lepší, když další kapitola bude "o rok později" a vše, co se "stalo" v mezičase by bylo na začátku vysvětleno, nebo o "7 měsíců později", přičemž by další stejně byla o další 3 měsíce později. Osobně mi přijde o rok později lepší, ale chtěla bych se s vámi poradit. To je vše a zase u další kapitoly. <33