Together we can make it [Marcus & Martinus]

21

,,Emil? Mohl bych ti někoho představit?" zeptal se Marcus, když jsem přišla k nim na návštěvu. ,,Jo, jasně. Pokud ta osoba taky souhlasí, tak jo," přikývla jsem nadšeně. On naznačil hlavou, že daná osoba může přijít, a tak se tedy stalo. Přišla do místnosti vysoká černovláska a s falešným úsměvem se na mě podívala. Z jejího pohledu mi přijel mráz po zádech. ,,Takže Em, tohle je moje přítelkyně Sandra a Sandro, tohle je moje kamarádka Emilie," představil nás Marcus a já na něj vyjeveně koukala. Přítelkyně? Přítelkyně..? Říkal, že miluje mě. Říkal to... A já mu věřila.

,,Ahoj, ráda tě poznávám," pokusila jsem se na ni usmát, ale určitě jsem zněla minimálně trochu smutně. ,Jo... Ehm... To já tebe taky," znovu se na mě usmála tím nepříjemným úsměvem.

,,Marcusi, mohli bychom si jít promluvit vedle, prosím?" zeptala jsem se ho, když se se Sandrou už půlhodinu koukal na televizi a já tam byla jen dopočtu. Marcus se tedy zvedl a odešel se mnou do kuchyně.

,,Co potřebuješ?" usmál se na mě, ale v jeho očích byla vidět starost. ,,Říkal jsi, že mě miluješ, víš, myslela jsem, že my dva bychom..." nedořekla jsem větu a z očí už mi začaly pomalu vytékat slzy.

Pomalu jsem se probírala, ale poznala jsem, že se klepu. Poznala jsem to, ale zjištění, že jsem stále schovaná u Maca v objetí mě znovu uklidnila.

,,Spíš?" zašeptala jsem, ale on nic neodpověděl. Dobře, takže spí.

,,Děkuju Maci, třeba spolu jednou i budeme," zamumlala jsem a znovu se u něj v objetí pokusila usnout.

Po tomto incidentu jsem usnula na dalších šest a půl hodiny, jenže když jsem se probudila, Marcus tu nikde nebyl. ,,Vozík! Vždyť tu nemá vozík," hrklo ve mně najednou a okamžitě jsem se vydala ho hledat po horním patře. Jediné co jsem našla, byla malá spící Aurora ležící u ní v posteli.

,,Noták! Kde jseš?!" zavolala jsem přes celý dům a ze zdola se ozval nějaký zvuk, takže jsem se vydala tam.

  Marcus ale nikde nebyl. Ale notak...

  Rozhodla jsem se tedy zavolat Tinusovi, protože jsem při hledání Marcuse našla jen jeho mobil.

  ,,Co chceš? Vždyť je ještě půlnoc," zaúpěl Martinus. ,,Dobré ráno, omlouvám se. Nechtěla jsem tě budit, ale je to důležité," vysvětlila jsem mu. ,,Co se děje?" zeptal se a hned na to si zívl. ,,Marcus tu není, večer tu byl a v noci taky, ale teď někam zmi- ne počkej, už je tady. Promiň, že jsem tě otravovala, fakt mě to strašně moc mrzí, neměla jsem v plánu tě budit a bylo mu to už na začátku blbý, ale prostě..." omluvila jsem se a hodila jsem naštvaný pohled po Marcusovi, který právě vyjel z předsíně. ,,Takže už ho tam máš a já můžu znova spát?" zeptal se nadšeně. ,,Ano a teď už dobrou," zamumlala jsem ještě rychle a vytípla hovor.

  ,,Můžeš mi vysvětlit, kdes byl?!" zvýšila jsem hlas, ale když jsem se na něj podívala, hned mi zmizel můj naštvaný pohled a jen jsem si povzdechla. ,,Byl... Jsem se projít a koupit ti pečivo," řekl nejistě a podával mi nějakou igelitku.

,,Jseš zlatej, Maci," stoupla jsem si k němu a rukou mu několikrát prohrábla ve vlasech. On mě najednou chytil za pas a v tu ránu jsem seděla u něj na klíně.

  ,,Nechtěla jsem na tebe křičet," zašeptala jsem omluvně a smutně se na něj pousmála. ,,Je to v pohodě, asi by mě taky zarazilo, kdybys tu ráno nebyla," přiznal Mac a pořád si mě držel na svém klíně.

  ,,Nebolí tě to? Neměla bych se zvednout?" vyhrkla jsem, když jsem si pořádně uvědomila, jak to sedíme. ,,Ticho," zamrmlal a obličejem si opřel o moji ruku čelo.

  ,,Měli by-" ,,Pst..." přerušil mě a pořád nechtěl pustit můj pas. ,,Měli bychom jít ven," zašeptal a já se na něj nechápavě podívala. ,,Ani jsem nesnídala a co malá? Přece ji tu nemůžu jen tak nechat," snažila jsem se mu vysvětlit. ,,Mamka nabídla, že se o ni postará, zatímco my bychom byli pryč," oznámil mi, ale já na něj pořád nejistě koukala. ,,Prosím." ,,Tak se pojď alespoň nejdřív najíst," protočila jsme očima, zvedla se a i s taškou, kterou mi před chvílí dal, plnou pečiva jsem se vydala do kuchyně.

  Do půlhodiny jsme se najedli, dokonce jsem zvládla připravit i Auroru a pak jsme se společně vydali ke Gunnarsenům.

  ,,Vážně je s tím tvoje mamka v pohodě? A kam vlastně jdeme?" vyptávala jsem se pár metrů před vchodovými dveřmi do jejich domu. ,,Je s tím v pohodě a i Emma jí chce pomoct," odpověděl mi Marcus jen na část otázky. ,,A my jdeme..?" doufala jsem, že "doplní" mojí větu. ,,Počkej a uvidíš," zasmál se a už odemykal dveře. Auru jsem vydala z kočáru a vešla jsem dovnitř, přičemž jsem předpokládala, že Mac půjde se mnou. Opak byl však pravdou.

  ,,To jí tam mám jen odnést a hned jdeme?" zeptala jsem se nechápavě a překvapeně zároveň. Marcus však jen přikývl. S povzdechem jsem tedy vešla do jejich domu s nadějí, že najdu Anne. A tak se také stalo.

  ,,Ahoj Anne, Mac říkal, že ti mám malou dát, že prý s ním půjdu někam ven nebo co," vysvětlila jsem jí a ona si ode mě už malou Auroru brala. ,,Ano, ano. A klidně si ji tu nechám do večera. Volala už jsem i tvojí mamce, která se tu chce stejně stavit tak i tak, a říkala, že by si ji tu klidně vyzvedla," vysvětlila mi Anne. ,,Děkuju mockrát a hele. Nevíš, kam a proč chce Marcus?" vyzvídala jsem. ,,Něco mi říkal, ale prý ti nemám nic říkat, kdyby ses ptala," odpověděla mi a já si povzdechla. ,,Tak zatím Anne, kočár je kdyžtak před dveřmi," řekli jsem jí ještě rychle, ale už vycházela z doma. Anne zavolala ještě něco ve smyslu 'ahoj'. Ale já už ji pořádně nevnímala a šla k Marcusovi.

  ,,Doufám, že budeš se vším souhlasit," tajemně se na mě usmál a vyjel úplně jiným směrem, než obvykle chodíme.